Torrecilla (1 919 m n. m.) je nejvyšší vrchol pohoří Sierra de las Nieves – pásma ležícího v jižním Španělsku (přesněji ve střední Andalusii, v provincii Malaga, blízko města Ronda), které je součástí Betic kordillery. Díky svým vysokým přírodním a vyhlídkovým hodnotám byla oblast Sierra de las Nieves od roku 2021 zahrnuta pod ochranu v rámci národního parku (Parque nacional de la Sierra de las Nieves).
Název pohoří pochází od zajímavého řemesla – sběračů sněhu (neveros), kteří se v zimě zabývali shromažďováním sněhu ve speciálních hlubokých studnách. Dobře udusaný sníh tvořil tlusté ledové bloky, které se poté pro izolaci přikrývaly silnou vrstvou dubového dřeva. V létě, kdy se počasí v Andalusii stává těžko snesitelným, neveros navštěvovali zimní studny a v noci transportovali led do níže položených obcí. Materiál se využíval k chlazení potravin, v medicíně a dokonce i k výrobě prvních verzí sorbetů!
Pohoří Sierra de las Nieves je tvořeno především slíny, vápenci a dolomity, což vysvětluje značné množství typických krasových jevů (např. jeskyní, skalních útvarů). Ačkoliv je pro člověka zvyklého na středoevropskou přírodu zdejší krajina poměrně drsná a monotónní, španělské zdroje ji označují jako „vyznačující se výjimečnou rozmanitostí“. Podobné je to s turistickou infrastrukturou. Podle španělské Wikipedie se národní park „pyšní rozsáhlou sítí stezek ideálních pro pěší turistiku“. Já bych však řekl, že je to pásmo poměrně divoké. Síť cest není hustá a i ty, které existují na mapě, jsou místy špatně viditelné. Turistické chaty zde nejsou a pohodlných výchozích bodů je také poskrovnu. Všechno to však považuji za plusy Sierra de las Nieves, které podle mého názoru umožňuje obcovat s drsnou, ale velmi autentickou (a svým způsobem krásnou) přírodou jižního Španělska.
Zvu vás na reportáž ze zdolání vrcholu Torrecilla – nejvyšší hory pohoří Sierra de las Nieves a druhého nejvyššího vrcholu provincie Malaga, který ustupuje pouze hraniční hoře Maroma (2 069 m n. m.) v pohoří Sierra del Tejeda. Při té příležitosti vystoupíme také na sousední vrchol Peñón de los Enamorados (1 775 m n. m.).
Obsah
- Torrecilla – logistika a příjezd na parkoviště
- Výstup na Puerto de los Pilones (1 749 m n. m.)
- Divoká túra na Torrecillu
- Torrecilla – vrchol
- Túra na Peñón de los Enamorados (1 775 m n. m.)
- Návrat na parkoviště
- Mapa výletu
Torrecilla – logistika a příjezd na parkoviště
Na úvod mé reportáže o výstupu na Torrecillu si odpovězme na nasnadě ležící otázku: jak se vlastně stalo, že jsme skončili zrovna na takovém místě? Nápad zdolat tento vrchol vykrystalizoval v době, kdy jsme analyzovali mapu Andalusie a plánovali podrobný itinerář výletu po tomto zajímavém španělském regionu. Torrecilla hned padne do oka, protože nejenže je výrazně vyšší než okolní vyvýšeniny (což zaručuje dobré výhledy), ale také leží na území národního parku.
Těžší než vybrat horu se ukázalo naplánování smysluplného výletu na její vrchol. Při pohledu na mapu byla prvním favoritem obec Tolox. Tuto možnost jsme však rychle zavrhli kvůli velmi dlouhému příjezdu z Rondy (přes 50 km po klikatých horských silnicích). Nelákala nás ani značná intenzita takové varianty: v nejkratší verzi cca 27 kilometrů chůze a 1 600 metrů převýšení. I když jsme už takové túry podnikali, Torrecilla měla být relativně lehkým dopoledním akcentem. Bylo pro nás těžké si představit absolvování tak náročné trasy ve více než třicetistupňových vedrech.
Po delším průzkumu jsme šťastně našli turistické parkoviště. Místo nám přišlo ideální, protože leželo blízko Rondy a nacházelo se v celkem slušné nadmořské výšce – cca 1 350 m n. m. Háček byl v tom, že podle informací, které jsme našli, vede na parkoviště pouze štěrková cesta střední kvality. To v nás vzbudilo určité pochybnosti – zvládne pronajaté auto takovou trasu?
Ať už tak nebo tak, rozhodli jsme se zariskovat. Druhý den našeho španělského výletu, hned po prohlídce Gibraltaru a přechodu dvou zajímavých ferat, si dáváme k snídani výživné churros s čokoládou a následně vyrážíme vstříc andaluskému lesu. Z Rondy míříme na jih po vyhlídkové silnici č. A-397. Po ujetí cca 15 kilometrů odbočujeme vlevo na cestu označenou na mapě jako Camino de Cajigales (souřadnice odbočky: 36°39’38.7″N 5°05’57.1″W; odkaz na mapu). Asfalt končí krátce po odbočce na nedaleký kemp; dále pokračujeme po nezpevněné cestě. Silnice má povrch z malých bílých kamínků. Jede se tu samozřejmě velmi pomalu, ale na druhou stranu je to docela rovné, bez velkých výmolů. Auto z půjčovny to zvládá ;). Nicméně je třeba poctivě přiznat, že z modelů nabízených nám společností Goldcar na letišti vybral Jaromír ten s relativně vysokým podvozkem.
Po dvou kilometrech – na rozcestí – odbočujeme vpravo na Camino de Tolox. Hustým lesem pokračujeme ještě dalších 5 kilometrů, načež… překvapení! Před našima očima se objevuje závora a malé turistické parkoviště (nadmořská výška: 1 260 m n. m.; souřadnice: 36°40’31.1″N 5°03’10.2″W, odkaz na mapu). Jsme trochu překvapeni, protože jsme chtěli jet ještě 3 kilometry dále – na parkoviště označené na mapách (výška: 1 290 m n. m., souřadnice: 36.6904542N, 5.0455161W, odkaz na mapu). Těžko říct, jestli jsme měli smůlu se závorou, nebo je to standard. Každopádně se náš dnešní treking nevyhnutelně prodloužil o 6 kilometrů, naštěstí relativně plochých ;D.
Výstup na Puerto de los Pilones (1 749 m n. m.)
Jak už jsem zmiňoval, prvních 3 kilometry ubíhá po plochém terénu (75 metrů nahoru, 45 metrů dolů) na přímém slunci. Martyna a Jaromír zkoušejí běh, já se na začátku vzdávám – pro mě je příliš horko. Cesta může být trochu monotónní, ale na druhou stranu je velmi selská, vyhlídková a kupodivu opět asfaltová.
Po několika desítkách minut se hlásíme u velkého parkoviště (toho, na které jsme původně chtěli dojet). U plácku míjíme jednotlivé budovy a dvě osoby v pracovních uniformách. Jak se později ukázalo, budou to jediné živé duše, které jsme dnes na stezce potkali. Podle některých map a skrovných internetových reportáží by se u parkoviště měla nacházet chata Cortijo de los Quejigales. Možná tu i něco takového funguje, ale naším pohledem se prostor kolem plácku zdá být vymřelý a spíše neudržovaný. Podle serveru mendikat.net je v tomto místě bivakování povoleno.
Hned za parkovištěm volíme turistickou stezku č. SL-A 140, značenou zeleně. Je to pohodlná lesní stezka, která se serpentinami vine po celkem strmém svahu (450 metrů převýšení na vzdálenosti 3 kilometrů). V první fázi výstupu je kolem nás hodně skalky, ale také jedle španělské – druhu velmi charakteristického pro tuto část světa. Místy se mezi stromy otevírají rozsáhlé panoramatické výhledy směrem na západ. S přibývající výškou les mizí a jeho místo zaujímají nesčetné trsy nízkých, velmi pichlavých keřů.
Tímto způsobem po několika desítkách minut stoupání vycházíme do sedla Puerto de los Pilones (1 749 m n. m.). Z tohoto místa poprvé vidíme výrazný, masivní vrchol Torrecilly.
Divoká túra na Torrecillu
Po překročení Puerto de los Pilones ztrácíme cca 50 metrů výšky a ocitáme se na celkem rozlehlém plošším terénu. Po 600 metrech chůze odbočujeme vpravo, sestupujeme ze stezky SL-A 140 a sledujeme na mapě vykreslenou, ale v terénu neoznačenou zkratku mezi rozložitými duby cesmínovými. Stezka se místy stává téměř zcela neviditelnou, což vyžaduje průběžné využívání GPS navigace. Nakonec úsek překonáváme celkem svižně a po několika desítkách minut se opět připojujeme ke značené stezce (SL-A 140 nyní běží společně s PR-A 351, značenou žlutě).
Ihned po návratu na značenou turistickou stezku procházíme kolem vrcholu Cerro del Pilar (1 754 m n. m.) s vodojemem, kapličkou a monumentální skalkou s charakteristickými krasovými závrty. Za těchto okolností přicházíme k Puerto del Pozuelo (1 693 m n. m.), kde zahajujeme vlastní výstup na vrchol Torrecilla.
Poslední etapa výstupu vede po výrazné kamenité cestě, běžící přímo po skalnato-travnatém svahu. V této fázi je hlavní obtíží nikoliv strmost terénu (200 metrů převýšení na vzdálenosti 850 metrů), ale spíše intenzivně pálící slunce.
Torrecilla – vrchol
Čtvrť na jednu (tedy v největším žáru!), zhruba tři hodiny od zahájení túry, se hlásíme na vrcholu Torrecilla (1 919 m n. m.). Navzdory horkému, „hustému“ vzduchu nabízí vrchol zajímavé panoramatické výhledy na všechny světové strany. Se zvláštní pozorností se dívám na jih, kde rozeznávám modrou záři Středozemního moře, přesněji řečeno část slavného pobřeží Costa del Sol.
Okolní vrcholy jsou hnědavé a drsné, ale co se dá dělat? Taková je koneckonců estetika středních hor ve středomořských zemích. Má to ostatně své vlastní jedinečné kouzlo, tak odlišné od šťavnaté zeleně, kterou dobře známe z našich domovských karpatských pásem.
Túra na Peñón de los Enamorados (1 775 m n. m.)
Po několika minutách odpočinku na vrcholu Torrecilla vyrážíme na zpáteční cestu. Sestup zahajujeme lehkým klusem, díky čemuž se po chvíli vracíme na známé sedlo Puerto del Pozuelo (1 693 m n. m.). Na rozdíl od cesty směrem nahoru tentokrát neodbočujeme na zkratku přes plošinu, ale pokračujeme po celou dobu po spojené zelené a žluté stezce. Zhruba dva kilometry běžíme po výrazné kamenité cestě mezi skalkami, pichlavými keři a osamělými stromy. Takto dobíháme k rozcestí: zelená vlevo, žlutá vpravo.
V této fázi odbočujeme vpravo a pokračujeme po žluté stezce PR-A 351. Zprvu je cesta málo výrazná, ale brzy se opět stává dobře viditelnou. Běžíme tedy mezi vrcholy Cerro Alto (1 810 m n. m.) a Cerro Bernardo (1 780 m n. m.) a očima hledáme náš další cíl. Dlouho čekat nemusíme. Skalní kopule Peñón de los Enamorados se objevuje docela rychle ve chvíli, kdy jsme na dalším malém výstupku. Abychom dorazili přímo na vrchol, scházíme ze žluté stezky a na moment jdeme přímo přes travnatý svah. Podle mapy by zde měla vést modrá stezka, ale my žádnou ušlapanou cestu nevidíme. Výstup není těžký: ani navigačně, ani technicky.
O chvíli později se hlásíme na druhém vrcholu tohoto dne – Peñón de los Enamorados (1 775 m n. m.), česky řečeno „Hora zamilovaných“. Podle serveru mendikat.net, ačkoliv vrchol není nejvyšší v Sierra de las Nieves, těší se mezi turisty největší popularitě. Když jsem na vrcholu, jsem ochoten tomu věřit. Vrchol totiž nabízí skutečně selské, příjemné panorama na kopuli Torrecilly a okolní pásma. Je to opravdu příjemné – člověk by chtěl sedět déle a sníst něco dobrého.
Návrat na parkoviště
Po pár minutách odpočinku na Peñón de los Enamorados zahajujeme ústup z hor Sierra de las Nieves. Během se vracíme ke spojení žluté a zelené stezky a následně pokračujeme po té druhé. Dobrým tempem míjíme náhorní plošinu a znovu stojíme v sedle Puerto de los Pilones. Zde házíme poslední pohled na vrchol Torrecilla a zahajujeme seběh nejstrmějšího úseku naší trasy. Přiznávám, že rychlé překonávání štěrkových serpentin mi dělá radost a uspokojení. Ale ten tep v tom vedru? Tím se chlubit nebudu ;).
Ať tak či onak, několik minut po opuštění sedla se zdravíme s rozlehlým parkovištěm, na kterém jsme podle původních plánů chtěli nechat auto. Teď už zbývá jen doklusat posledních 3 km po rovině a voilà, jsme zpět na startu. Závora je stále spuštěná, což by znamenalo, že zákaz vjezdu na další část cesty není jen otázkou krátkodobého přehlédnutí. Rozpálení nastupujeme do auta a okamžitě pouštíme na plné obrátky spásnou klimatizaci. Všichni se shodujeme, že to byl opravdu dobrý výlet. Další zajímavé pohoří se přidává do naší sbírky ;). A co po horách? No po horách samozřejmě prohlídka Rondy!
Datum výletu: 4. června 2026
Statistiky výletu: 22 km; 1 155 metrů převýšení
Děkuji za věnovaný čas na přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze o novém obsahu, zvu vás ke sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každé „to se mi líbí“, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.
