Trekking z Visdalen do Storådalen přes Leirvassbu a Langvatnet: Horská výzva v Jotunheimen

Šestý den našeho trekkingu po pohoří Jotunheimen jsme zdolali dlouhou trasu z údolí Visdalen do údolí Storådalen. Ušli jsme přes 30 kilometrů kamenitou stezkou, navštívili další z místních horských chat – Leirvassbu, poobědvali s výhledem na křišťálově čisté jezero Langvatnet a měli možnost ze všech stran obdivovat horu Kyrkja (2032 m n. m.), někdy nazývanou norským Matterhornem. Zvu vás k přečtení reportáže z dalšího dne naší červencové cesty po pohoří Jotunheimen!

Trekking údolím Visdalen

Toho dne se k nám osudová losovačka počasí ukázala jako mimořádně laskavá. Bezmračná obloha a docela silně hřející slunce nám vytvořily ideální podmínky pro přechod nejdelšího úseku celé výpravy. Naše tábořiště v údolí Visdalen opouštíme krátce před 11. hodinou. Docela pozdě, ale po včerejším nočním návratu z výletu na Galdhøpiggen trávíme ve spacáku o něco více času, než bychom měli. Naše skupina se dnes dělí na dva týmy. První má v úmyslu dorazit do údolí Storådalen přes Leirvassbu a podél jezera Langvatnet. Druhý tým volí trasu, která je sice kilometrově kratší, ale s větším převýšením – stezku přes údolí Urdadalen. Já se pro delší verzi rozhoduji ze dvou důvodů. Zaprvé mám pocit, že takové krásné azuro je potřeba využít na maximum. Zadruhé se delší varianta na mapě zdá být krajinně zajímavější. A zatřetí se obávám, že stezka údolím Urdadalen by mohla připomínat kamenitý trekking do Glitterheim z druhého dne výpravy (a tomu bych se upřímně řečeno raději vyhnul).

První etapa trekkingu je mírné stoupání údolím Visdalen. Na stezku si nemůžeme stěžovat – je to vyšlapaná, pro chůzi docela pohodlná pěšina. Jdeme tedy obrovským ledovcovým korytem, z obou stran obklopeni masivními těly skalnatých dvoutisícovek. Musím uznat, že Visdalen na mě dělá ohromující dojem. Podle mého názoru je to nejkouzelnější místo, které jsme měli možnost během naší norské eskapády navštívit. Jako by to nestačilo, najednou na horizontu spatříme něco překvapivého! Před námi se tyčí ostře zakončená hora, která do okolního terénu vůbec nezapadá. Je to Kyrkja (2 032 m n. m.), která se kvůli svému pyramidovému tvaru někdy nazývá norským Matterhornem.

Po ujití asi čtyř kilometrů přicházíme k rozcestí. Doleva odbočuje stezka údolím Urdadalen, kterou dnes volí větší část naší party. Naše čtyřka však pokračuje přímo, stále vzhůru údolím Visdalen. Kolem panuje neskutečná idylka: intenzivní zeleň (na poměry Jotunheimen), křišťálově čisté nebo, šum řeky… A k tomu majestátní Kyrkja…

S postupným stoupáním terénu se stezka údolím Visdalen stává méně vyšlapanou, spíše kamenitou a podmáčenou. Kamenné mužíky s červeně namalovaným písmenem „T“ jsou zde rozmístěny poměrně hustě, takže držet správný směr nám nedělá větší potíže. Tedy, možná až na jeden zásadní úsek. Zhruba čtyři kilometry po opuštění rozcestí si uvědomujeme, že nemáme na dohled dalšího mužíka. Chvilka rozpaků… a našel se! Jenže na druhé straně řeky :-). Visa je v tomto úseku široká a docela hluboká, takže nějakou dobu hledáme místo, které nám umožní překonat řeku suchou nohou (pod pojmem „suchou nohou“ si představte „skákáním po kamenech vyčnívajících z řeky“).

Údolí Leiradalen a magická Kyrkja

Po překonání řeky stoupáme na skalní práh oddělující údolí Visdalen od údolí Leiradalen (1 450 m n. m.). Stoupání je krátké, ale poměrně intenzivní. Únavu nám však plně kompenzuje Kyrkja, která z této perspektivy vypadá naprosto neuvěřitelně. Další kouzlo jí dodává blízké jezero Kyrkjetonnet, ze kterého jako by tato majestátní hora přímo vyrůstala. Co se týče samotné stezky, ta se v tomto úseku stává mimořádně kamenitou a nepohodlnou. No jo, nemůže být všechno dokonalé.

Nyní procházíme horní částí údolí Leiradalen a pomalu obcházíme magickou Kyrkju. Přiznávám se bez mučení – téhle hoře jsem propadl. Přestože mě nohy už docela dost bolí a trekking nám nejde tak rychle, jak jsme plánovali, v hlavě se mi usadila neodbytná myšlenka, že bych se ještě dnes chtěl postavit na tento úchvatný vrchol. Zhruba dva kilometry po opuštění Visdalen se hlásíme na břehu jezera Leirvatnet. K turistické chatě Leirvassbu pak dorážíme několik minut před 16. hodinou. Tam si dáváme delší pauzu, doplňujeme zásoby gumových medvídků a dáváme si svačinu.

leirbassvu jotunheimen — Úsek kamenité a hrbolaté stezky směrem k chatě Leirvassbu

leirvassbu — Turistická chata Leirvassbu

Podél jezera Langvatnet

Mírně odpočatí pokračujeme v dnešním trekkingu! Obcházíme jezero Leirvatnet a začínáme poměrně intenzivní stoupání na nejvyšší bod dnešního dne – na Høgvaglen (cca 1500 m n. m.). Je to sedlo, ze kterého odbočuje stezka na horu Kyrkja. Na tomto místě mě neskutečně láká představa, že tu nechám těžký batoh a i přes všechno na norský Matterhorn vylezu. Holky mě však od tohoto nápadu zrazují: čas už pokročil, před námi je ještě spousta kilometrů a únava z uplynulých dní se začíná pomalu sčítat. Chvíli se na ně mračím, ale nakonec jim pokorně dávám za pravdu. Dnešní trekking je už sám o sobě velmi náročný, a co teprve kdybychom k němu přidali výstup na tak mohutnou a strmou horu? Mimochodem, umět si něco odepřít je velmi důležitá schopnost. Schopnost, které se v horách prostě musíte naučit.

Po sestupu z Høgvaglen začínáme dlouhou etapu putování po břehu křišťálově čistých jezer: Øvre Høgvagltjønnen, Nedre Høgvagltjønnen a největšího a nejdelšího z nich – Langvatnet. Stezka v tomto úseku vede po zřetelné, kamenito-hlinité pěšině. Kam až oko dohlédne, je to opravdu nádhera. Jezera jsou z obou stran obklopena mohutnými dvoutisícovkami, často pokrytými věčným sněhem a ledem. Několik kilometrů po opuštění Høgvaglen se rozhodujeme pro pauzu na oběd. Rozložíme se na velkém kameni, vytáhneme plynové vařiče a zanedlouho si už vychutnáváme teplé lyofilizované jídlo.

Hlavní obtíží při trekkingu podél jezera Langvatnet se ukázaly být… řeky vtékající do jezera. Každou chvíli jsme nuceni překonávat menší či větší vodní tok. Na nejširší řeku narážíme zhruba po překonání dvou třetin délky jezera. V takových situacích obvykle hledáme místo, kde balvany tvoří jakousi přírodní skákačku. Bohužel u této konkrétní řeky žádné takové místo nenacházíme. Po delším vnitřním boji se rozhoduji zout si boty a vejít do ledové vody. Není to sice zrovna příjemné, ale zdá se mi to mnohem méně riskantní než pokus o přeskočení potoka s těžkým batohem.

Údolí Storådalen

Po překonání vodní překážky nás čekají poslední kilometry trekkingu podél jezera Langvatnet. Stezka je přesně taková, na jakou jsme si už v Norsku zvykli: podmáčená, blátivá a kamenitá. Poté odbočujeme mírně doleva a pomalu vstupujeme do horní části údolí Storådalen. V tu chvíli zapínám vysílačku, kterou mi předtím dal Jaromir. Protože se naše trasy krátce po odbočení od Langvatnet spojují, doufám, že se mi podaří navázat kontakt se zbytkem skupiny. Bohužel mé naděje byly marné – vysílačka trochu šumí, syčí, ale nakonec lidským hlasem nepromluví. A proč vlastně musíme v 21. století používat taková zařízení? Inu proto, že ve většině zdejších údolí signál prostě nechytíte.

Jdeme tedy dál. Údolí Storådalen se ukazuje jako další nádherné místo na trase dnešního trekkingu. Podobně jako ve Visdalen nebo Leiradalen i zde nacházíme skutečný klid a idylu. Je už po 21. hodině, což je ideální čas – slunce pomalu klesá, barví oblohu do teplých tónů a vytváří neopakovatelnou atmosféru. I přes pozdní hodinu a únavu se nám tak jde docela příjemně. Tím, co toto údolí odlišuje od ostatních, je přítomnost poměrně velkých vodopádů. Největší z nich, Hellerfossen, padá z přibližně 100metrového prahu (cca 1200 – 1300 m n. m.). Stezka vede těsně vedle padající vody, takže si tento nádherný vodopád můžeme prohlédnout z opravdu těsné blízkosti.

S horní hrany skalního prahu, ze kterého padá Hellerfossen, se otevírá krásný výhled na dolní části zeleného a podmáčeného údolí Storådalen. Navíc právě na tomto místě poprvé zjišťuji, že vysílačka, kterou jsem dostal, opravdu funguje. Daří se mi navázat kontakt se zbytkem skupiny, což znamená, že už jsme docela blízko u sebe. Skutečně, po sestupu ze skalního prahu jdeme ještě asi kilometr a narážíme na naše kamarády. Skupina se rozhodla postavit tábor na zajímavém místě – uprostřed velkého mokřadu s jedinou suchou přístupovou cestou. Z hlediska obranných možností je to nejlepší poloha. Když si ale potřebujete odskočit… no, pak je to trochu horší.

Poslední minuty světla trávíme stavěním stanů, společným ujídáním svačin (věřili byste, že Arek má i šestý den trekkingu pořád ještě gumové medvídky z Polska?), hraním Una a sdílením zážitků. Ukazuje se, že varianta přes údolí Urdadalen byla také velmi zajímavá a nabídla našim společníkům skvělé výhledy. Já také cítím spokojenost. Dnes jsme ušli obrovský kus cesty v obklopení opravdu nádherné přírody. Žádné velké převýšení se dnes nekonalo, ale věřte mi – i rovinaté úseky v Jotunheimen dokážou dát pořádně zabrat. Své dělá i těžký, patnáctikilový batoh, který koneckrajů táhneme na zádech už skoro týden. Takže… je to dobré a je čas jít spát! Musíme si odpočinout, zvláště když podle našich předpovědí má být zítra počasí opět o něco horší… (spoiler: měla být horší a skutečně byla horší, přečtěte si o tom zde!).

Datum výletu: 25. července 2024

Statistiky výletu: 30 kilometrů, převýšení 630 metrů

Více obecných informací o pohoří Jotunheimen najdete pod tímto odkazem. Děkuji, že jste věnovali čas přečtení mého příspěvku! Pokud chcete mít přehled o novém obsahu, zvu vás ke sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář i sdílení. Pokud považujete můj obsah za přínosný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.