Během druhého dne našeho trekkingu v národním parku Jotunheimen jsme zdolali trasu od jezera Bessvatnet k turistické chatě Glitterheim. Poprvé jsme měli příležitost čelit norskému chladu, drsné realitě zdejších stezek, okusit norskou pohostinnost a také si otestovat naši schopnost týmové práce. Připoutejte se, protože vás beru na cestu po další části prastarého pohoří Jotunheimen!
Reportáž z prvního dne naší výpravy, během kterého jsme zdolali mimo jiné Besseggen a Besshøe, najdete pod tímto odkazem. Pokud naopak hledáte průvodce s obecnými informaciami o pohoří Jotunheimen, klikněte zde!
OBSAH:
- Treking podél Bessvatnet
- Trasa k Russvatnet
- Výstup na bezejmenné sedlo (1 720 m n. m.)
- Sestup do údolí Veodalen
- Horská chata Glitterheim
- Bivak v údolí Veodalen
Treking podél Bessvatnet
Prvním dobrodružstvím dnešního dne je samotné probuzení. Je neuvěřitelné jen tak vyjít ze stanu, vypít si ranní kávu a sníst ovesnou kaši s výhledem na nádherné jezero Bessvatnet. Takové okamžiky člověku pomáhají ještě lépe pochopit, že ačkoli požadavky rozvíjející se civilizace vtěsnaly lidi do vybetonovaných krabic, skutečným domovem pro člověka je (a vždy bude) příroda. S ranní rutinou dnes navíc nikdo nespěchá a na trasu vyrážíme až kolem 11. hodiny. Kde se vzala výsada takto pozdního odchodu? No přece z pozdního západu slunce!
Po většinu včerejšího dne slunce pálilo docela silně, což nám umožnilo jít jen v tričku. Dnes se podmínky změnily: je mnohem chladněji, což vyžaduje mnohem pečlivější výběr vhodného oblečení. Začátek dnešní trasy vede podél břehů nám již dobře známého jezera Bessvatnet. Podobně jako ostatní jezera v Jotunheimen vzniklo i toto erozní činností ledovce během poslední doby ledové. Kdysi tudy musela téct řeka, která vytvořila údolí ve tvaru písmene V. Ledovec pak toto úzké údolí rozšířil, čímž vzniklo mohutné, široké údolí ve tvaru písmene U a pánev, v níž se dnes nachází jezero Bessvatnet. Tato pánev je mimochodem mnohem hlubší, než se zdá. Bessvatnet má hloubku úctyhodných 102 metrů, což je jen o 6 metrů méně než nejhlubší polské jezero Hańcza v oblasti Suvalska.
Pro mě výlet začal také technologickými peripetiemi. Chlad a vlhko vykonaly své a mé vysloužilé Xiaomi odmítlo poslušnost. Zkušenost napovídala (jak se později ukázalo, správně), že se za nějakou dobu samo zapne, ale drobný stres přesto zůstal. Bylo by hloupé zůstat bez mobilního telefonu po celý zbytek cesty. V sevřené skupině kráčíme širokým údolím. Stezka v tomto úseku existuje vlastně jen na mapě. Ve skutečnosti šlapeme hlavně po travnatém a kamenitém podkladu a jen občas zahlédneme stopy vyšlapané pěšiny. V jednom okamžiku, asi půl kilometru před plánovanou odbočkou doleva, prochází trasa malým mokřadem. Zde ztrácíme trochu času hledáním co nejsušší varianty překonání této překázky. V té oblasti narážíme také na jednu ze zdejších norských zvláštností, konkrétně na speciální koryto s lizy pro soby. Mně osobně se ale nejvíc zalíbily malé rybářské chatky, které bylo občas vidět na břehu jezera Bessvatnet.
Trasa k Russvatnet
Po zhruba 4 kilometrech přicházíme na křižovatku se stezkou vedoucí z Gjendesheimu do Glitterheimu. V tomto okamžiku také na chvíli opouštíme hranice národního parku Jotunheimen. Trasa v tomto úseku má podobu poměrně široké, písčito-kamenité cesty. Změnila se také krajina kolem nás. Terén je sice stále plochý, ale ze všech stran nás teď obklopuje nekonečná, majestátní pláň. Musím přiznat, že tento obrovský prostor na mě dělá obrovský dojem, i když je v něm také něco… znepokojivého.
Stezka mezitím začíná znatelně klesat. Sestupujeme z výšky 1 400 m n. m. na 1 200 m n. m. k dalšímu ze zdejších jezer – Russvatnet. Přecházíme po mostíku přes řeku Russa a míjíme malou pláž. Kolem 13:15, po ujití 8 kilometrů, se hlásíme u skupiny několika dřevěných domků, které jsou na mapě označeny jako Russvassbue. Můžeme se jen dohadovat, že tyto budovy využívají rybáři – o jezeru Russvatnet se totiž ví, že je bohaté na lososy. Zajímavé také je, že podle norské Wikipedie je celé toto jezero v soukromém vlastnictví. Koupit si pozemek u jezera, to bych pochopil. Ale rovnou celé jezero? No, někdo se docela rozšoupl. U Russvassbue si dáváme krátkou pauzu.
Další část trekingu vede po pohodlné, dobře viditelné stezce podél severního břehu jezera Russvatnet. Protože jsme oproti začátku výletu trochu ztratili výšku, vegetace kolem nás na chvíli o něco zhoustla. Pod pojmem „o něco zhoustla“ mám na mysli to, že tráva a keře zde dorůstají do výšky několika desítek centimetrů a občas se objeví i osamocený strom.
Po 2,5 kilometrech od Russvassbue se stezka přestává křečovitě držet břehu jezera a výrazně uhýbá doprava. Konečně začínáme stoupat! Možná je to tak lepší. Norský chlad už mě docela trápí a při stoupání je vždy šance, že se člověk trochu zahřeje. Ve výšce kolem 1 300 m n. m. přecházíme po malém mostíku přes potok Tjonnholae. Konstrukce je sice poněkud vratká, ale nakonec ji každý z nás bez většího problému překoná.
Výstup na bezejmenné sedlo (1 720 m n. m.)
Obloha nad námi už nenechává nikoho na pochybách, že ze včerejšího azura zbyly jen krásné vzpomínky. Po další krátké pauze tedy pokračujeme. Čeká nás stoupání: 400 výškových metrů na následujících 4,5 kilometrech. Zní to celkem jednoduše, že? Jenže v podmínkách Jotunheimen to jednoduché rozhodně nebylo. Navíc mám pocit, že tento úsek byl nejtěžší částí celé naší výpravy (snad kromě lijáku v poslední den, ale nepředbíhejme událostem…).
Nějakou dobu po přechodu mostíku jdeme ještě po travnatém terénu. Zhruba ve výšce 1 450 m n. m. začíná nad vegetací výrazně převládat kamenitý podklad. Na úrovni 1 600 m n. m. je už trasa poseta výhradně kameny. Terén vyžaduje neustálé soustředění na každý krok, není se tedy čemu divit, že se pohybujeme kupředu velmi pomalu. V jednu chvíli mám pocit, že mě kameny obklopují už doslova ze všech stran a konec stoupání se vůbec neblíží. Přidejte k tomu únavu, zataženou oblohu, nízkou teplotu a těžký batoh a voilà! máme tu mimořádně nízkou morálku. Stěžuji si moc? Možná. Zároveň si ale uvědomuji, že několik kilometrů překonaných na takové stezce zocelí charakter mnohem víc než stovky kilometrů na trasách v naší bezpečné komfortní zóně.
Kolem 17:00 přicházíme k jezeru Tjønnholtjønne. Nezastavujeme, nemá to smysl, tlačíme dál. Začínáme ale hrát hru na 3P. Hra spočívá v tom, že jeden člověk vymyslí pro druhého slovo (heslo). Ten se ho pak snaží popsat s použitím pouhých tří slov, z nichž každé začíná na písmeno P. I když jsem byl k této hře zpočátku skeptický, ukázala se jako docela chytlavá. Tímto způsobem, hádáním více či méně iracionálních slov, se konečně vyškrábeme na nejvyšší bod dnešního dne – bezejmenné sedlo ležící ve výšce přibližně 1 720 m n. m.
Když dorazíme do sedla, pomalu se blíží 18. hodina. A o tom, jak těžká to byla dřina, svědčí malá statistika ze Stravy. Ukazuje se totiž, že poslední kilometr stoupání do sedla nám trval celých 31 minut, přestože jsme překonali pouhých 120 výškových metrů.
Sestup do údolí Veodalen
Na druhé straně sedla je podklad také kamenitý a nepříjemný, ale teď už jdeme aspoň z kopce. K lepšímu se mění i výhledy: v dohledu máme desítky zaledněných dvoutisícovek. Především však můžeme v celé kráse obdivovat nedaleký vrchol Glittertind (2 452 m n. m.), druhý nejvyšší vrchol pohoří Jotunheimen. Pomalu sestupujeme do širokého údolí Veodalen, v němž se nachází turistická chata Glitterheim a kde plánujeme strávit dnešní noc.
Mimochodem, původně jsme předpokládali, že plánovanou trasu ujdeme mnohem rychleji a naší skupině se ještě téhož dne podaří zdolat vrchol Glittertind. A opravdu, vzhledem k tomu, že slunce v červenci v Jotunheimen zapadá až ve 23 hodin, tak nalehko bychom to možná i dokázali. Stále více zatažená obloha, vědomí předpovídaných silných dešťů na noc a, lidsky řečeno, únava nás však vedou k tomu, že od tohoto plánu jednomyslně upouštíme. A udělali jsme dobře! Jak se ukázalo, Glittertind jsme měli možnost zdolat sice o dva dny později, ale zato za naprosto ideálních podmínek.
Ze sedla k chatě Glitterheim nám zbývá ještě 5 kilometrů chůze. Sestup je velmi pozvolný – v tomto úseku ztrácíme sotva 350 výškových metrů. Po zhruba čtyřech kilometrech od opuštění sedla přecházíme přes vratký most přes řeku Veo. Poté už nám zbývá jen překonat poslední, mimořádně blátivý a podmáčený kilometr a jsme v Glitterheimu! Na hodinkách je 19:40.
Horská chata Glitterheim
Glitterheim je turistická chata provozovaná Norským turistickým spolkem (DNT). K objektu vede šotolinová cesta. Velké množství stojanů na kola před budovou napovídá, že za příznivého počasí je toto místo oblíbené zejména mezi cyklisty. Uvnitř se nachází malý obchůdek (nebo spíše recepce), společenská místnost, jídelna a koupelna. Podobně jako v jiných norských chatách i zde platí zvyk zouvat se a nechávat obuv na verandě.
Na první pohled působí místo velmi útulně, takže jsme všichni rádi, že si po celém dni v chladu můžeme odpočinout, pořádně se najíst a v klidu vymyslet ubytování. Rychle se však ukazuje, že norské chápání toho, co je to horská chata, se od toho našeho zcela liší. Personál chaty nám totiž zakazuje jíst uvnitř vlastní jídlo (a to i přesto, že jsme využili obchůdek a většina z nás si koupila alespoň nějakou sladkost). Připravit si pořádné jídlo nám dovolili jen na studené verandě, a to ještě (nedej bože!) bez použití plynového vařiče. Další půlhodinu tak sedíme na kamenné podlaze v předsíni na boty a jíme dehydratované jídlo zalité horkou vodou z koupelny. Přesně takové all inclusive máme rádi. Z pozitivních zpráv – v Glitterheimu jako zázrakem ožil můj telefon. Výborně, mé vysloužilé Xiaomi, věděl jsem, že tvůj čas ještě nenadešel.
Problémem je také otázka noclehu. Předpověď na dnešní noc a zítřejší den je totiž jasná: má pršet, a to opravdu vydatně (předpovídají až 40 mm srážek). Naše informace potvrzuje i výtisk z portálu yr.no s předpovědí pro Glitterheim, který visí na jedné ze stěn chaty. Začátek dnešního uvažování se točí kolem toho, zda by za těchto podmínek nebylo rozumnější spát pod střechou místo ve stanu. Naši pozornost upoutá kůlna na nářadí, která přiléhá k chatě zvenčí. I když je trochu trapné se k tomu teď přiznat, naším původním plánem bylo přespat právě tam.
Bivak v údolí Veodalen
Ale na spaní ještě nebylo ani pomyšlení! V chatě už jsme totiž pěkně dlouho a po zbylé trojici účastníků naší výpravy stále ani vidu, ani slechu. Pro vysvětlení: náš výlet byl naplánován tak, že ti, kteří se cítili silní, šli „náročnější“ trasu, zatímco ostatní šli lehčí trasu svým vlastním tempem. Protože naše šestice původně pomýšlela na zdolání Glittertindu, vyrazili jsme napřed. Zbývající trojice se s námi měla setkat později v Glitterheimu. Když ale odbila devátá večer a naši přátelé stále nikde, začínáme být trochu nervózní.
Spojit se s nimi nemůžeme, protože v údolí Veodalen byste signál hledali marně. Jaromir proto zapíná vysílačku, kterou si pro tento účel speciálně vzal, ale ani ta nám nedovoluje zjistit, kde se naši tři společníci nacházejí. Rozhodnutí padá rychle: Jaromir, Izka a já necháváme batohy v Glitterheimu a vyrážíme zpět nahoru do sedla hledat zbytek skupiny. Jsme odpočatí a jdeme nalehko, takže nám stoupání ubíhá velmi rychle. K našim přátelům se dostáváme pár minut před desátou večer, ve výšce kolem 1 600 m n. m. Bereme unaveným kamarádům batohy a společně se vracíme k chatě.
Asi kilometr před Glitterheimem slyšíme píšťalku. To je Natalia! Ukazuje se, že Martyna, Natalia a Marta, které čekaly v chatě s našimi batohy, z ní byly vykázány, protože podle personálu tam seděly už příliš dlouho a měly si už dávno zaplatit nocleh. Dobře, chápu, že norské standardy turistiky jsou jiné, ale dokážete si opravdu představit, že by vás někdo vyhodil z horské chaty v Tatrách nebo v Beskydech, když čekáte na zbytek své výpravy? Vždycky jsem si myslel, že tyto objekty neslouží jen k vydělávání peněz, ale mají plnit i určité společenské poslání. V této situaci bylo jasné, že plán se spaním v kůlně na nářadí je příliš riskantní, protože personál je k nízkonákladovým turistům naladěn vyloženě nepřátelsky.
Nicméně holky vyhozené z chaty se předvedly na jedničku! Každá odnesla dva batohy do vzdálenosti jednoho kilometru od chaty. Proč zrovna kilometr? Protože Glitterheim má exkluzivitu na ubytování v okruhu jednoho kilometru od budovy. Pokud bychom se tedy utábořili blíž k chatě, naúčtovali by nám poplatek podle svého ceníku. Holky si poradily nejen s těžkým nákladem, ale navíc už postavily stany. A tak se o něco málo před jedenáctou večer, stále za světla, všichni setkáváme v hotovém táboře. Nebyl to lehký den, ale v tu chvíli… inu, pocítil jsem, že jsme jeden tým.
Datum výletu: 21. července 2024
Statistika výletu: 22 km, 675 výškových metrů
A jak to bylo s Glittertindem? O tom už v dalším příspěvku! Děkuji, že jste věnovali čas přečtení mého příspěvku! Pokud chcete mít přehled o novém obsahu, zvu vás k sledování mého profilu na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, můžete mi pozvat na virtuální kávu na buycoffee.to.
