Dolomity jsou jedním z nejoblíbenějších alpských pohoří, známé především svými fantastickými skalními útvary, intenzivně zelenou krajinou a obrovským výběrem via ferrat všech druhů. Nejvyšší částí těchto hor je masiv Marmolada, jehož nejvyšší vrchol – Punta Penia – se tyčí do výšky 3 343 m n. m. Není divu, že dobytí tohoto majestátního vrcholu je považováno za povinný bod každé cesty do Dolomit. V tomto příspěvku popíšu nejoblíbenější způsob, jak se na Punta Penia dostat, a to výstup ze severu, začínající na parkovišti u jezera Lago di Fedaia. Vítejte u reportáže z cesty!
Obsah
- Punta Penia, Marmolada – základní informace
- Lago di Fedaia – Forcella Col de Bous
- Rifugio Capanna al Ghiacciaio – chata duchů
- Z Forcella Col de Bous k nástupu na ferratu
- Via ferrata della Marmolada [B]
- Vrchol Punta Penia (3 343 m n. m.) a chata v oblacích
- Sestup z Punta Penia
- Plán trasy
Punta Penia, Marmolada – základní informace
- Punta Penia (3 343 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Dolomit.
- Hlavním výchozím bodem pro výlety na Punta Penia je horská chata Rifugio Cima Undici, nacházející se u jezera Lago di Fedaia (cca 2 100 m n. m.), kde je velké parkoviště. Chata leží asi 12 km od známého celoročního střediska Canazei a asi 50 km od Cortiny d’Ampezzo.
- Klasická trasa zahrnuje dosažení vrcholu ze severu přes sedlo Forcella Marmolada (2 885 m n. m.). Tato varianta vyžaduje přechod malého ledového pole. Během mé cesty (polovina srpna) už sníh nebyl, ale terén zůstal velmi kluzký a silně zmrzlý. Od výšky cca 2 850 m n. m. je trasa zajištěna snadnou hřebenovou ferratou s obtížností dosahující stupně B (na stupnici od A do F).
- Donedávna byl běžným způsobem výstupu na vrchol výstup přes jediný ledovec v Dolomitech – ledovec Marmolada, rozkládající se na severních svazích Punta Penia. Výchozím bodem pro takové výlety byla chata Rifugio Capanna al Ghiacciaio ve výšce 2 626 m n. m. Vše se změnilo 3. července 2022, kdy v důsledku mimořádně vysokých teplot došlo k masivnímu zřícení seraku. Při neštěstí zahynulo jedenáct lidí a masy ledu zničily vlek nacházející se pod ledovcem. Chata přežila, ale dnes stojí opuštěná a chátrá.
- Mimochodem, ledovec Marmolada se už dlouho zmenšuje a s největší pravděpodobností do roku 2050 zcela zmizí. Je to výsledek rychlé změny klimatu, která je k „věčnému“ ledu v relativně nízkých nadmořských výškách nemilosrdná. Během našeho života zmizí nejen Marmolada, ale také pyrenejský Aneto nebo rakouský Dachstein.
- K sedlu Forcella Marmolada vede také stezka z jihu, která je součástí dálkové trasy Alta Via 2 a je rovněž zajištěna ferratou. Ostatní varianty z této strany vyžadují vícedélkové lezení v masivní 800metrové stěně.
- Na vrcholu Punta Penia se nachází malá horská chata – Capanna Punta Penia – nabízející jídlo, nápoje a přenocování.
- Punta Penia je považována za velmi oblíbený vrchol, ale během naší srpnové návštěvy bylo na parkovišti i na stezce velmi málo lidí (a pokud jsme někoho potkali, byli to nejčastěji Poláci).
- Od roku 2009 jsou Dolomity zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
- První doložený výstup na Punta Penia uskutečnil Vídeňan Paul Grohmann spolu s italskými průvodci 28. září 1864. Horolezci dosáhli vrcholu ze severu. Na průkopnické dobytí extrémně obtížné jižní stěny se však muselo počkat až do roku 1901, kdy se to podařilo týmu vedenému Michelem Bettegou a Bortolem Zagonelem s anglickou klientkou Beatrice Tomasson.
- Během první světové války byla Marmolada svědkem bitev v rámci tzv. italské fronty. Vojenské operace v této oblasti začaly v roce 1916, kdy Rakušané zaujali obranné pozice na severních svazích masivu. Císařské jednotky dokonce vyhloubily v ledovci doslova labyrint tunelů, které využívaly jako komunikační kanály, kryty a sklady. Italové měli v tomto sektoru značnou převahu, proto se Rakušané soustředili především na obranné akce. Museli se bránit nejen nepřátelskému dělostřelectvu, ale i ničivým přírodním silám. Do historie se zapsal 13. prosinec 1916, kdy v masivní lavině zahynulo až 300 rakousko-uherských vojáků. Nesmyslná dělostřelecká palba v masivu Marmolada pokračovala až do října 1917, kdy byli Italové nuceni opustit své pozice po průlomu fronty Rakušany v bitvě u Caporetta. Protože však celkový výsledek války byl pro centrální mocnosti nepříznivý, Dolomity připadly Itálii.
Lago di Fedaia – Forcella Col de Bous
Je tři čtvrtě na osm ráno, když přijíždíme na velké parkoviště u horské chaty Rifugio Cima Undici (cca 2 100 m n. m.). Odtud se otevírá krásný výhled na přehradní jezero Lago di Fedaia, které zadržuje hráz, přes kterou jsme měli možnost přejet jen o několik minut dříve. Z parkoviště se vydáváme po turistické stezce č. 606, která je součástí dálkové trasy Alta Via 2. Hned od začátku nám stoupání dává zabrat – cesta je velmi strmá a namáhavá. Začínáme docela pomalu a ztuhlé údy jen neochotně nutíme k výraznému úsilí. Jako útěcha se nám s přibývajícími výškovými metry za zády otevírá stále velkolepější panorama Lago di Fedaia a nedalekého vrcholu Mesola (2 727 m n. m.).
Tímto způsobem na vzdálenosti necelých 1,5 kilometru překonáváme 340 metrů převýšení a ocitáme se v sedle Forcella Col de Bous (2 438 m n. m.), které nabízí vysokou scénickou hodnotu. Při pohledu na jih lze pozorovat skalnatý vrchol Col de Bous (2 491 m n. m.) v celé jeho kráse, na jehož úpatí se nachází i malý přístřešek a opuštěná štola. V pozadí je jezero Lago di Fedaia a zmíněný masiv Mesola. Především je však sedlo Forcella Col de Bous vynikajícím vyhlídkovým bodem na severní svahy Punta Penia a syrové tělo ledovce Marmolada. Nemá smysl popírat, že „věčný“ led nevypadá nijak zvlášť působivě. Pouhým okem je vidět, že ledovec je zde již v závěrečné fázi své existence a pravděpodobně během našeho života zcela zmizí.
Rifugio Capanna al Ghiacciaio – chata duchů
V sedle Forcella Col de Bous se loučíme s Adou, která nemá pocit, že by její dnešní kondice opravňovala rozhodnutí vystoupit na nejvyšší vrchol Dolomit. Nejde ani tak o obtížnost samotnou, jako o nutnost udržovat nadprůměrné tempo. Všechny předpovědi hlásí odpolední déšť a bouřky a my se chceme takovým dobrodružstvím za každou cenu vyhnout. Přesto Ada zůstává aktivní a vystoupá k nedaleké chatě Rifugio Capanna al Ghiacciaio (2 700 m n. m.). Pokorně přiznávám, že jsme situaci důkladně neprověřili a mylně předpokládali, že když je chata vyznačená na mapě, musí být otevřená. Jaké bylo překvapení pro Adu, když místo veselého ruchu horské chaty narazila na opuštěnou, chátrající budovu se zničenými toaletami a hospodářskými místnostmi. Atmosféru sklíčenosti prohlubovaly prvky starého vleku rozeseté po okolí a syrové, skalnaté prostředí. Ve vzduchu visela aura úzkosti a hmatatelné, mrazivé ticho. Je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že proti živlům nikdy nevyhraje.
Z Forcella Col de Bous k nástupu na ferratu
Turistická stezka č. 606 vede ze sedla Forcella Col de Bous ke zmíněné zřícené horní stanici sedačkové lanovky. Poté trasa zahýbá doprava a traverzem strmého svahu klesá… zpět do výšky 2 500 m n. m. Stezka je vedena tak, že turista dělá jakýsi trojúhelník, čímž si poněkud nesmyslně přidává kilometry i výškové metry. Naštěstí ze sedla Forcella Col de Bous odbočuje značená alternativa, která funguje jako spojka mezi sedlem a stezkou č. 606 a obchází uzavřenou chatu. Tato varianta je dlouhá 600 metrů a zahrnuje snadný traverz části severního svahu.
Tímto způsobem se po deseti minutách od opuštění Forcella Col de Bous vracíme na stezku č. 606. Po dalším 500metrovém traverzu začínáme ambicióznější stoupání. Čeká nás úsek únavného výstupu v sypké, suťové suti. Okolí se stává extrémně syrovým a monotónním: jsme ze všech stran obklopeni obrovskou kamennou pouští. Navíc naše cesta je velmi špatně viditelná, což znamená, že ne vždy volíme ty nejoptimálnější varianty.
Nejobtížnější část dnešní cesty začíná ve výšce cca 2 700 m n. m. Konkrétně jde o přechod stinné oblasti, která je na většině map označena bíle. Protože jsme před cestou nedokázali určit, zda zde ještě leží sníh, každý z nás si pro jistotu přibalil do batohu mačky. Na místě se ukazuje, že i když terén není zasněžený, země je stále velmi silně zmrzlá. Nyní kráčíme po zbytcích malého ledovce, který zde kdysi existoval – na něčem jako jsou jeho „základy“. V každém případě je terén velmi kluzký a sklon značný, takže každý krok musí být extrémně opatrný a promyšlený. Malý ledovec navíc ještě zcela neroztál, o čemž svědčí v některých částech viditelné velké trhliny.
Na kluzkém úseku si všímáme rezavých plechovek a zbytků dřevěné konstrukce. Protože se mé myšlenky soustředí na přežití a na to, abych nikam nesklouzl, považuji tyto předměty za obyčejný odpad a nevěnuji jim velkou pozornost. Jaromír si však všimne, že se s největší pravděpodobností nejedná o standardní odpad, ale o… zbytky fronty, která tudy procházela. Na první pohled nemožné, ale právě předměty vyproštěné z tajícího ledovce tvoří většinu exponátů v místním muzeu první světové války. A protože zde ještě docela nedávno byl malý ledovec, je docela pravděpodobné, že obleva odhalila kousek historie.
Překonání vytouženého kluzkého úseku bohužel nepromění cestu v příjemnou, mírnou procházku. Následuje úsek extrémně sypké, nepohodlné suti. Z tohoto důvodu je dosažení výchozího bodu via ferrata della Marmolada (2 840 m n. m.) doprovázeno neskrývaným pocitem úlevy. Všichni cítíme, že lezení na stabilní tvrdé skále je mnohem lepší než dřina uprostřed ledu a létajících kamínků. Než si oblékneme úvazky, dáváme si krátkou přestávku na doplnění energie. Dobré jídlo, jak už to tak bývá, dodává odvahu a umožňuje nabrat síly na další etapu dnešní expedice.
Via ferrata della Marmolada [B]
První verze via ferrata della Marmolada byla vytvořena již v roce 1903, což z ní činí jednu z nejstarších zajištěných cest v Itálii i na světě. V té době se jmenovala Hans Seyffert Weg a jejími prvními staviteli byli ještě Rakušané. Ferrata na Marmoladu je vcelku jednoduchá – naprostá většina úseků je hodnocena stupněm A nebo A/B (na stupnici od A do F). Pouze dva úseky byly klasifikovány jako „B“. První zahrnuje několik kroků hned na začátku trasy, které skutečně vyžadují trochu více síly. Druhý je jeden z delších a exponovanějších žebříků ve střední části ferraty. Podrobné topo z bergsteigen.com naleznete zde.
Ferrata začíná ve výšce cca 2 840 m n. m., rychle vede do sedla Forcella Marmolada (2 885 m n. m.) a poté pokračuje výhradně po hřebenové části. Jak jsem zmínil výše, samotný začátek vyžaduje trochu více síly, ale odtud je cesta skutečně přístupná. Většinu času trávíme chůzí po nenáročném hřebeni a velmi dlouhých sekvencích žebříků a kramlí. Popravdě řečeno, vzhledem ke stálému stoupání, syrovému okolí a absenci větších obtíží bych ferratu označil dokonce za poněkud monotónní. Zajištěná cesta nás dovede do výšky cca 3 150 m n. m. a její zdolání nám zabere jen něco málo přes hodinu. Nyní se nacházíme na okraji ledovce Marmolada, který z této perspektivy vypadá docela nenápadně – jako skromný jarní zbytek zimních vánic. Jsme si však vědomi, že zdání klame a věčný led je vždy extrémně nebezpečným terénem. Možná tento již tající ledovec nedělá tak velký dojem jako jeho norské protějšky, ale jeho hlubiny mohou stále skrývat smrtící trhliny-pasti.
Vrchol Punta Penia (3 343 m n. m.) a chata v oblacích
Posledních 200 metrů převýšení překonáváme čistě trekovým způsobem, vytrvale se pohybujeme kamennou pouští. Na vrchol Punta Penia (3 343 m n. m.) dorážíme několik minut před 12. hodinou, což znamená, že celý výstup nám trval asi 4 hodiny. Na vrcholu stojí obrovský kříž a pamětní deska prvnímu dobyvateli Paulu Grohmannovi (1864). Podle Martynina vtipného nápadu pózujeme pro památeční fotografie s kelímkem marmelády. Ostatně, tuto pomazánku využíváme i k sestavení výživného, vysokohorského jídla :D.
Počasí zůstává dobré, díky čemuž můžeme z vrcholu obdivovat obrovské panorama do všech stran. Kamkoli se podíváte, uvidíte masivní vápencové masivy korunované množstvím nejrůznějších fantastických vrcholů. Hřebeny jsou odděleny hlubokými zelenými údolími s viditelnými obrysy jednotlivých vesnic. Při pohledu na východ upoutá pozornost Punta Rocca (3 309 m n. m.) spolu s kovovou budovou horní stanice lanovky, která vyváží turisty do výšky 3 265 m n. m. Na jihu se leskne známé jezero Lago di Fedaia, stejně jako monumentální stěna Piz Boe (3 152 m n. m.) a strmá silueta Langkofelu (3 181 m n. m.). Konečně při pohledu na západ můžete vidět útržky mohutné jižní stěny Marmolady, kolébky italského horolezectví. Výhledy jsou zajímavé, monumentální, ale… neuvěřitelně syrové. Zatímco nižší části Dolomit mají idylický a kouzelný charakter, vyšší části… inu… se zdají být jen nekonečnou kamennou pouští.
Západně od vrcholu se nachází také… malá horská chata – Capanna Punta Penia. Přirozeně se jedná o nejvýše položené zařízení tohoto typu v Dolomitech. Přestože není vytápěná, chata má malou kuchyňku, jídelnu a nabízí 10 lůžek. Byla postavena italským průvodcem koncem 40. let. Stavitel použil dřevo a hliník, které zbyly po starém rakouském stanovišti z první světové války. V pozdějších letech byla chata několikrát rozšířena a od 80. let nabízí ubytování.
Chata mi připadá neuvěřitelně atmosférická. Bez váhání si objednáváme povzbuzující espresso, které si s chutí vychutnáváme na vyhlídkové terase. Jaromír se pouští do přátelského rozhovoru s hostitelem o frontě, která tudy kdysi procházela. Mimochodem, podle personálu tvoří Poláci po Italech nejpočetnější národnostní skupinu na Punta Penia. Velmi milé!
Sestup z Punta Penia
Z obavy před odpoledními bouřkami začínáme sestup z Punta Penia ve tři čtvrtě na jednu. Sestupujeme stejnou cestou – nejprve přes ferratu, poté přes ledové zbytky malého ledovce. Sestup na kluzkém terénu se naštěstí ukázal jako o něco méně traumatický než výstup. Jsem rád, protože jsem měl z tohoto úseku trochu obavy. Při návratu se trochu odtrhávám dopředu a pamatuju na Adu, která na nás čeká.
Přechod klamavé kamenné pouště se také zdá mnohem snazší než v prvním směru. Okamžitě si všímám každého mužika (kamenné pyramidy), aniž bych jednou sešel ze správné cesty. Rychle se vracím do sedla Forcella Col de Bous a scházím k chatě Rifugio Cima Undici. Ada na mě už čeká na trávníku před restaurací. Odpočíváme tedy společně a vyměňujeme si zážitky. Navzdory různým cílům jsou závěry shodné. Masiv Marmolady nám připadá zajímavý, stojí za to ho vidět, ale zároveň rozhodně příliš syrový na to, abychom ho nazvali „krásným“. Co se týče času – celý výlet trval asi 8 hodin.
Po několika minutách se předpovědi potvrzují a z oblohy začíná padat silný déšť. Ostatní účastníci výletu – Jaromír, Martyna a Dominik – přicházejí poněkud promáčení. My s Adou se smějeme s vědomím, že jsme dnes měli neuvěřitelné štěstí. Karma se vrátila o dva dny později a spláchla nás prudkým deštěm při sestupu z Piz Boe. Ale o tom… o tom zase jindy!
Datum cesty: 14. srpna 2025
Statistiky cesty: 13 km; 1 450 metrů převýšení
Děkuji, že jste si našli čas na přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze s novým obsahem, zvu vás ke sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý like, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k nákupu virtuální kávy na buycoffee.to.
Jeden komentář u “Punta Penia (3 343 m): jak vystoupit na nejvyšší vrchol Dolomit”