Pico de Aneto (3 404 m) – nejvyšší vrchol Pyrenejí

O Pico de Aneto jsem začal přemýšlet krátce poté, co Martyna, moje sestra a zároveň horská parťačka, odjela na celý rok na Erasmus do katalánské Lleidy, města ležícího prakticky na úpatí Pyrenejí. Od začátku bylo jasné, že ji jednoho dne navštívím a vyrazíme na společný trekking. Jelikož tedy šťastnou hrou osudu mám šanci vidět divoké, přímo mýtické Pyreneje, proč nezkusit zaútočit rovnou na jejich nejvyšší vrchol? Snadno se to řekne, hůře udělá. Mnoho měsíců jsme o Anetu četli, opatrně sondovali, zda vrchol zůstává v hranicích našich možností a řešili logistiku. Nakonec se vše podařilo a 23. června 2023 jsme se unavení, ale šťastní nahlásili na střeše Pyrenejí! Zvu vás na reportáž ze zdolání této úžasné hory!

SEZNAM OBSAHU

1. Pico de Aneto – základní informace
2. Jak to bude s tím Pico de Aneto?
3. Úsek z La Besurta do sedla Portillon Superior
4. Sestup z Pico de Aneto variantou přes Ibón de Salterillo
5. Mapa výstupu

Pico de Aneto – základní informace

• Pico de Aneto (3 404 m n. m.) leží v masivu Maladeta ve Středních Pyrenejích. Je to nejen nejvyšší vrchol Pyrenejí, ale také druhý nejvyšší vrchol kontinentálního Španělska (po Mulhacénu v Betických horách).
• Východiskovým bodem pro výstup na Pico de Aneto je nádherné městečko Benasque v provincii Huesca v Aragonii. Do městečka dojíždějí autobusy soukromé firmy Avanza Bus z Barcelony (s přestupem v Barbastru, cca 5–6 hodin cesty) a ze Zaragozy (s přestupem v Huesce, cca 4–5 hodin cesty). Vzhledem k malému počtu spojů a vysoké ceně veřejné dopravy ve Španělsku stojí za zvážení pronájem auta (zejména pokud cestujete ve větší skupině). Nejbližším letištěm je Barcelona-Girona.
• Na severních svazích Pico de Aneto se rozkládá největší ledovec v Pyrenejích o rozloze cca 60 hektarů. Bohužel v důsledku prudkých klimatických změn je ledovec rok od roku menší. Odhaduje sa, že zcela zanikne v průběhu příštích 30 let. Nicméně prozatím ledovec stále existuje, proto se při cestě na Pico de Aneto vyplatí vybavit se čakanem a mačkami. Vybavení lze zapůjčit v Benasque za přibližně patnáct eur.
• Na Pico de Aneto vedou tři základní cesty (dvě ze severní strany a jedna z jižní strany – přes tzv. Coronas). Tento příspěvek se bude týkat zdolání vrcholu ze severní strany: výstup variantou z La Besurty přes chatu Renclusa a návrat variantou přes Ibón de Salterillo.
• Pyreneje mají své vlastní, rozmarné mikroklima, vyznačující se velkou frekvencí prudkých bouřek a intenzivních srážek.

Jak to bude s tím Pico de Aneto?

To, zda se nám podaří zdolat Pico de Aneto, bylo pro mě záhadou ještě v momentě nastupování do letadla směr Barcelona-Girona. Předpovědi počasí byly totiž fatální – prakticky na celý můj 11denní pobyt ve Španělsku hlásili ve vyšších polohách Pyrenejí bouřky a lijáky. Když tedy časem yr.no začalo dávat šanci na třídenní „okno“, nemohli jsme takovou příležitost nechat jen tak.

Prvním problémem bylo zorganizovat dopravu z naší základny, Lleidy, do Benasque. Původně jsme plánovali jet veřejnou dopravou, ale i přes opravdu dlouhý průzkum se nám nepodařilo najít žádnou možnost, která by nám nezabila celý den (a umožnila dorazit do cíle v takovou hodinu, abychom si ještě stihli půjčit mačky a čakan). Nakonec jsme se tedy rozhodli pro pronájem auta. Vsadili jsme na půjčovnu Enterprise, která nabízela rezervaci online a vyzvednutí v kanceláři na nádraží v Lleidě. Pronájem nejlevnějšího auta na 3 dny nás stál 166 eur a 200 eur zálohu (která byla vrácena rychle po vrácení auta).

Takto se den před plánovaným zdoláním Pico de Aneto, přesně v 8:00, kdy otevírají půjčovnu, hlásíme pro naše autíčko. Fun fact: až po cca 100 kilometrech jsem si uvědomil, že jsme si přes internet rezervovali Toyotu Yaris a dostali jsme Volkswagen Polo. Ale kdo by se ve Španělsku zabýval takovými detaily? Trasa z Lleidy do Benasque měří cca 140 kilometrů a vede přes malebná katalánská městečka a vyhlídková sedla. Co nejvíce bije do očí? Čím více na sever, čím blíže k vysokým Pyrenejím, tím je zeleň jakoby živější a sytější.

Benasque se ukazuje jako nádherné městečko: kouzelné domky, úzké uličky a monumentální hory obklopující obec z každé strany. Po krátkém nadšení děláme rychlý nákup potravin a míříme na naše ubytování – Camping de los Baños, ležící cca 10 km od centra Benasque na cestě z města k zastávce La Besurta. V kempu necháváme věci a vyrážíme na rychlý seznamovací trekking s vysokými Pyrenejemi. Mírně prší, je mlhavo a my si vyjdeme na rozcvičku do sedla Port de Venasque (2 444 m n. m.), které odděluje Francii od Španělska. Pyreneje na mě dělají ohromující první dojem: i přes omezenou viditelnost jsou až nadpozemsky krásné a úžasně zelené. Navíc se při zpáteční cestě mraky začínají trhat a odpolední slunce hřeje silněji, čímž věští přicházející hezké počasí.

Po sestupu ze sedla jedeme zpět do Benasque, abychom si půjčili mačky a čakan. Proč až teď? No proto, že takto zaplatíme jen za jeden den (kdybychom si vybavení půjčili ráno, v době vrácení by již začal druhý den). Příklad Benasque také potvrzuje, že „siesta“ je ve Španělsku spíše otázkou kultury než klimatu (zejména v době klimatizace). V obci ležící ve výšce 1 100 m n. m. počasí není tak nepříjemné jako například v Lleidě, a přesto si každý den, zhruba mezi 13:00 a 16:00, většina obchodů a restaurací dává pauzu od práce.

Po vyřízení vybavení se vracíme do Camping de los Baños, který pozůstává z penzionu s obchůdkem a rozlehlého stanového pole. Kouzlo místu dodává fakt, že se nachází v totální díře bez signálu (na recepci dokonce visí tabulka s nápisem „wifi není, užívejte si hory“). A skutečně, je si co užívat. Musím přiznat, že tento večer, strávený v úplném odstřižení od sociálních sítí, v obklopení strmých štítů a všudypřítomné zeleně, si zapamatuji jako nesmírně osvobozující zážitek.

Úsek z La Besurta do sedla Portillon Superior

Jakkoli byl večer v kempu nádherný, noc se ukázala jako jeden z horších zážitků v mé cestovatelské kariéře. Teplota klesla tak drasticky, že mi byla zima i ve třech tlustých vrstvách oblečení. Navrch se v blízkosti našeho stanu motal nějaký opilý chlap, který nás občas budil svým hlučným chováním. Vstáváme před pátou hodinou s, přiznejme si, nesmírně nízkou morálkou. S vypětím všech sil se vybalíme ze stanu, nasadíme si kontaktní čočky, převlečeme se a sedáme do auta. Musíme dojít na poslední zastávku, kam se dá dostat vlastním autem – na zastávku Llanos de Hospital (1 730 m n. m.), vzdálenou cca 4 km od kempu. Zastávka se nachází u velkého a bezplatného parkoviště.

Následující úsek – z Llanos de Hospital na zastávku La Besurta (cca 1 910 m n. m.) – lze absolvovat již jen autobusy, které pendlují z Benasque a zpět. Řád jsme si prověřili včera, proto víme, že první z nich se má na naší zastávce objevit pár minut po páté. Na autobus jsme stihli přijít doslova v poslední sekundě – přijíždí totiž na zastávku ve stejnou chvíli, kdy vypínám motor auta. Zatímco jedeme busem po nerovné cestě, venku je ještě úplná tma. U nás by už svítalo, ale ve Španělsku slunce vychází mnohem později (například 23. června v Benasque vychází slunce cca v 6:20).

Na trasu vyrážíme cca v 5:20. Začínáme postupně nabírat výšku, jdouce po dobře značené a pro nohu pohodlné pěšině. Neskrývám – je to těžké a špatná noc si vybírá svou daň. Po cca 40 minutách stoupání přicházíme ke slavné chatě Renclusa (2 138 m n. m.), která je nejčastějším výchozím bodem pro výlety na Pico de Aneto. Na tomto místě si dáváme první přestávku. V mém případě to znamená sáhnout po velkém Monsteru v naději, že mi dodá alespoň nějakou životní sílu.

Za chatou Renclusa průběh trasy už bohužel není tak jasný. Nějakou dobu jdeme po vyšlapaném chodníku, ale ten se dost rychle ztrácí a mění se v hromadu velkých skal. Zhruba v tomto momentě, sledujíce jiného turistu, na delší chvíli nevědomky opouštíme trasu. Námi zvolená varianta je zaznačená ve Stravě i na mapy.cz, ale pravdu říct, já tam žádný jasný chodník nevidím. Namísto toho lezeme po velkých balvanech, nuceni zachovat koncentraci při každém kroku. Při hodnocení přechodu s odstupem času docházím k závěru, že výstup na Pico de Aneto v určitém smyslu připomíná túru v neznačeném terénu ve slovenských Vysokých Tatrách.

Ve výšce cca 2 700 m n. m. se začínají objevovat rozsáhlá sněhová pole, což nás v druhé polovině června až tak nepřekvapuje. Kombinace nejistého skalnatého podkladu, kluzkého sněhu a nevyspání způsobila, že toto stoupání si pamatuji jako pořádně vyčerpávající. Své udělalo i převýšení – na pouhých dvou kilometrech nabíráme až 500 metrů.

V určitém momentě si uvědomíme, že pokud nezměníme kurz, vyjdeme nikoli na Aneto, ale na jiný z blízkých vrcholů – Pico de la Maladeta. Uděláme tedy pozorný traverz skalnatým svahem, který nás přivede k dalšímu milníku výpravy – sedlu Portillon Superior (2 899 m n. m.). Po jeho překročení se již v plné kráse odhaluje viník celého rozruchu – Pico de Aneto a pod ním se rozprostírající mohutný ledovec.

Ze sedla rovnou na samotný vrchol!

Opatrným krokem scházíme ze skalnatého sedla, neschopni odtrhnout zrak od hlavního cíle našeho výletu. Dojem dělá majestátní Pico de Aneto, mohutná bílá plocha věčného ledu a úžasné panorama na pyrenejské vrcholy vyčnívající z mraků. Ledovec v druhé polovině června zabírá větší plochu, než je ta zaznačená v mapách. To znamená, že kromě věčného ledu se zde zachovalo ještě dost obyčejného sněhu, který se nestihl úplně roztát. Mačky si nazouváme poměrně brzy, téměř na samém začátku dlouhé túry přes ledovec. Určení správného směru nečiní v této fázi žádné problémy, protože celou dobu jdeme po dobře vyšlapané stopě.

Trasa z Portillon Superior na Pico de Aneto měří cca 4 kilometry. Zpočátku terén stoupá jen mírně (50 m na prvním kilometru a cca po 100 m na druhém a třetím). Celou dobu máme výhled na Pico de Aneto, které je s každým krokem blíže a blíže. Cesta navíc plyne rychle, neboť i kráčení po ledovci má v sobě něco magického. Více potíží působí až poslední ledovcový kilometr, na kterém musíme překonat 220 metrů převýšení. Namáhavě stoupáme po věčném ledu, podpírajíce se čas od času čakanem. V určitém momentě cítím, že jdu už z posledních sil, ale vrchol je tak blízko…

Po dosažení potřebné výšky nás čeká poslední obtíž, a to slavný Mohamedův most (Pas de Mahomet). O tomto místě jsem se před cestou načetl až dost. Někteří ho považují za arcináročné místo, jiní za dětskou hračku. Je to krátký úsek exponovaného hřebene, jehož překonání nám však nečiní větší problémy. No, možná až na krátký úsek, který se rozhodneme překonat obkročmo.

Po překonání Mohamedova mostu nás už jen pár kroků dělí od vrcholu Pico de Aneto (3 404 m n. m.). Na nejvyšším bodě Pyrenejí se hlásíme pár minut před jedenáctou hodinou, tedy po cca pěti a půl hodinách od vyražení ze zastávky La Besurta. Možná je to otázka nevyspané noci, a možná už značné výšky, ale na Pico de Aneto se cítím unavenější než kdykoli předtím během horských túr. O to více cítím velkou satisfakci z dosaženého cíle a se zatajeným dechem obdivuji panoramata rozprostírající se v každém směru. Pro takové chvíle stojí za to žít.

Sestup z Pico de Aneto variantou přes Ibón de Salterillo

Po několika minutách nasávání výhledů nás silný vítr vyhání z vrcholu. První úsek sestupu absolvujeme stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Následně ve výšce cca 3 270 m n. m. odbočujeme doprava, směrujíce k jezeru Ibón de Salterillo. I zde jdeme po dobře viditelném „vyšlapaném“ ledovcovém chodníku. Celou dobu nás provází nádherné panorama na štíty francouzsko-španělského hraničního hřebene, malebně vyčnívající z moře mraků. Čas od času zastavím a otočím se, abych se ještě jednou podíval na stále menší a menší Aneto…

Spolu se ztrátou výšky začíná hladká pokrývka ledovce ustupovat velkým kamenům. Varianta se zdá strmější než ta, kterou jsme šli nahoru. Potvrzují to i statistiky – Strava uvádí, že na třech kilometrech jsme zde ztratili až 750 metrů výšky.

Čím níže scházíme, tím hůře se nám lokalizuje správný průběh zvolené varianty. Jdeme tedy ve velké míře „podle pocitu“, čas od času se ujišťujíce na mapy.cz, že se pohybujeme v dobrém směru. Upřímně řečeno, sestup v tomto místě nepatří k nejkomfortnějším. Svah je strmý a pozůstává téměř výhradně z malých, sypkých kamínků, na kterých lze relativně snadno sjet. Navíc je díky intenzivně tajícímu sněhu všude velmi mokro a kluzko. Zkrátka – je třeba si dávat pozor.

Po cca hodině přicházíme na malou, travnato-kamennou plošinu, na které se nachází Ibón de Salterillo (výška cca 2 470 m n. m.). Název „ibón“ se v této části Pyrenejí používá pro označení malého ledovcového jezera a toto slovo bylo přejato do španělštiny z místního aragonského jazyka. Aragonština se mimochodem stále používá vedle španělštiny u cca 10 tisíc obyvatel Aragonie, včetně části obyvatel údolí Benasque. Jezero možná nedělá dechberoucí dojem, ale má své kouzlo. Je obklopeno malými mokřady a přímo z něj vytéká potok – Barranco de Salterillo, jeden z přítoků hlavní řeky údolí Benasque – Ésera. Potok Barranco de Salterillo musíme mimochodem překročit. Chvilku nám trvá najít správné místo – říčka je totiž celkem široká a dravá (pravděpodobně zejména kvůli zmíněnému tání sněhu).

Tak scházíme dál! Po projití Ibón de Salterillo se naše stezka mění v dobře značený a pro nohu pohodlný chodník. Se ztrátou výšky se mění i okolí: vracíme se do krajiny syté, nádherné zeleně. Pozornost poutají především zde rostoucí borovice (Pinus uncinata) a zajímavé alpské rododendrony. Scházíme na výšku 2 180 m n. m., abychom… znovu stoupali. Ukazuje se totiž, že námi zvolená varianta vede přes vyvýšeninu Collado de la Renclusa (2 281 m n. m.). Odtud se v rychlém tempu dostáváme zpět k chatě Renclusa. V této fázi si již neděláme zbytečné přestávky, proto se již o cca hodinu později hlásíme tam, odkud jsme vyrazili – na zastávce La Besurta. Místo je nyní dost přeplněné. Otevřen je i bar, ve kterém si s velkou satisfakcí kupuji plechovku nezdravé, sladké coly. Nevadí, dnes jsem si zasloužil.

Na zastávce La Besurta kontrolujeme jízdní řád – nejbližší autobus jede až za hodinu. Rozhodneme se tedy, že si dnešní trekking prodloužíme o čtyřkilometrový úsek asfaltovou cestou k parkovišti u Llanos de Hospital. Nálada je výborná, vždyť jak jinak? Další nádherná a velmi vysoká hora přibyla do našeho horského životopisu. Údolí Benasque se prezentuje fantasticky – v paprscích odpoledního slunce se všudypřítomná zeleň zdá být ještě intenzivnější. K autu přicházíme cca v 16:30; celá túra nám tedy trvala něco málo přes 11 hodin. Co nejdříve se vracíme do kempu, rychle sbalíme věci, vrátíme mačky v Benasque a vyrážíme na zpáteční cestu do Lleidy.

Bez špetky nadsázky mohu říct, že i přes krátký pobyt si údolí Benasque vydobylo speciální místo v mém srdci. Rozhodně je to jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem měl dosud možnost navštívit. Je nám trochu líto ho opouštět, ale víme, že toto ještě není konec letošních pyrenejských zážitků – už zítra totiž plánujeme vystoupit na nejvyšší vrchol Andorry, Pic de Coma Pedrosa.

Datum túry: 23. června 2023

Statistiky túry: 22 km, 1 800 metrů převýšení

Děkuji, že jsi věnoval čas přečtení mého příspěvku! Pokud chceš být v obraze o novém obsahu, zvu tě sledovat mě na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář a sdílení. Pokud považuješ můj obsah za hodnotný a chceš mě podpořit, zvu tě pozvat mě na virtuální kávu na buycoffee.to.

Mapa výletu