Mulhacén (3 482 m n. m.) je nejvyšší vrchol pohoří Sierra Nevada a také celého kontinentálního Španělska. Toto pohoří leží ve slunné Andalusii v jižní části Pyrenejského poloostrova. Na vrchol vede nenáročná stezka, díky čemuž je Mulhacén snadno dostupný pro turisty s různou úrovní zkušeností. V tomto článku popíšu výlet ze začátku června, kdy v okolí vrcholu leželo ještě dost zamrzlého sněhu. Půjde o okruh z vesnice Trevélez a po zdolání Mulhacénu vystoupíme ještě na sousední horu – Alcazabu (3 371 m n. m.). Srdečně vás zvu k čtení!
Obsah
- Mulhacén – nejdůležitější informace
- Start v Trevélezu
- Dlouhé stoupání na Alto del Chorrillo
- Úsek z Alto del Chorrillo na Mulhacén
- Mulhacén (3 482 m n. m.) – vrchol
- Sestup z Mulhacénu k Laguna Hondera
- Výstup na Alcazabu (3 369 m n. m.) z Laguna Hondera
- Dlouhý návrat do Trevélezu po žluté značce
- Mapa výletu
Mulhacén – nejdůležitější informace
- Mulhacén měří 3 482 m n. m., což z něj činí nejvyšší vrchol kontinentálního Španělska (v celkovém španělském žebříčku prohrává pouze s Pico del Teide na Tenerife na Kanárských ostrovech).
- Mulhacén leží v pohoří Sierra Nevada v Andaluském pohoří (Betická kordillera). Jsou to hory vysoké, ale spíše oblé: potkáte zde mnohem více zelených luk než ostrých hřebenů. Sierra Nevada je mimochodem jedinou takto mohutnou částí Andaluského pohoří. Ve zbytku tohoto horského systému jsou výšky výrazně nižší a jen zřídka přesahují 2 000 m n. m.
- Naší základnou pro výstup na Mulhacén byla vesnice Trevélez, ležící na jižních svazích Sierra Nevady (cca 1 550 m n. m.). Díky tomu, že z vesnice vycházejí dvě turistické trasy směrem k vrcholu, měli jsme možnost naplánovat pěkný okruh. Navíc jsme po zdolání Mulhacénu vystoupili ještě na Alcazabu, třetí nejvyšší vrchol Sierra Nevady. Celý výlet neobsahoval žádné větší technické obtíže, ale byl velmi náročný na kondici: téměř 30 kilometrů chůze a více než 2 500 metrů převýšení (přičemž samotný Mulhacén by byl mnohem jednodušší – 22 km a 1 900 m převýšení).
- Výrazně snazší možností, jak zdolat Mulhacén, je začít výlet ve vesnici Capileira, která rovněž leží na jižních svazích pohoří. Turisté tam nasednou do mikrobusu, který je po šotolinové cestě vyveze až do výšky… 2 700 m n. m. V této konfiguraci zbývá překonat pouhých cca 700 výškových metrů stoupání. Autobus nechává turisty pod vrcholem Alto del Chorrillo, tedy v místě, kde se k hlavní trase na Mulhacén připojuje zelená trasa z Trevélezu.
- Na vrchol Mulhacénu se lze dostat také ze severní strany. V takovém případě začínáme výlet v horském středisku Pradollano. Vesnice leží v astronomické výšce (2 220 – 2 400 m n. m.) a je známá především velkým lyžařským střediskem a… nejvyšší silnicí v Evropě, která vede až do výšky 3 380 m n. m. (tedy prakticky pod samotný vrchol Pico del Veleta – 3 396 m n. m., druhý nejvyšší vrchol pohoří). Hřebenový úsek z Velety na Mulhacén měří o něco více než 6 kilometrů a vyžaduje překonání 480 metrów převýšení.
- Na Mulhacénu se nenacházejí ledovce. Když jsme však na této hoře byli na začátku června, místy se ještě udrželo velké množství zmrzlého sněhu (zejména na úseku trasy Integral de Sierra Nevada, která na Mulhacén stoupá z východní strany). Bylo zde také hodně vody z intenzivního tání.
Start v Trevélezu
Je téměř 7 hodin ráno, když s naším autem z půjčovny přijíždíme na veřejné parkoviště v Trevélezu, které se nachází ve výšce cca 1 530 m n. m. (souřadnice: 37.0020556N, 3.2685833W, odkaz na mapu). Ještě rozespalýma očima se rozhlížím po poloprázdném prostranství. Zdá se mi to, nebo opravdu za chvíli začnu trekking na nejvyšší vrchol kontinentálního Španělska?
Trevélez by se dal popsat jako typické „*pueblo blanco*“, tedy tradiční andaluské městečko zastavěné malými bílými domky. Není divu, že první stovky metrů trekkingu strávíme v uličkách plných kouzla. Protože se celý Trevélez rozkládá na strmém svahu, intenzivní stoupání začíná hned, jakmile vystoupíme z auta. Po několika minutách opouštíme poslední obytné budovy a začínáme trekking po zelené značce. Stoupáme úzkou, ale zřetelnou stezkou, která vede mezi políčky a ohradami pro dobytek. Co je obzvláště okouzlující, kolem je spousta sytě zelené vegetace, což tvoří příjemný kontrast k pichlavé, polopouštní flóře ve zbytku Andalusie.
Dlouhé stoupání na Alto del Chorrillo
Již po několika desítkách minut chůze vysoká vegetace mizí a dominantním prvkem krajiny se stávají rozlehlé travnaté louky. O zemědělském využití těchto oblastí svědčí krávy potkávané tu a tam a zavlažovací příkopy. Stezka je po celé délce úzká, ale velmi dobře viditelná. Co se týče výhledů, jak před námi, tak za námi se otevírají uhrančivá panoramata na mohutné hřbety okolních masivů. Nechci to tajit, moc se mi tu líbí. Sice jen obyčejný zelený svah, ale má v sobě něco idylického, magnetizujícího a velmi půvabného.
Zelená trasa z Trevélezu na Alto del Chorrillo měří 6 kilometrů a vyžaduje překonání více než 1 100 výškových metrů. Sice je to dost, ale naštěstí rychle chytáme dobrý rytmus a stoupání nám jde opravdu svižně. V horní části svahu se stezka místy rozděluje do několika variant, ale ani to není problém, protože nakonec se všechny linie spojují. Navíc čím jsme výše, tím více pociťujeme nedávnou zimu. Momentálně stezkou teče čerstvá odtávající voda a na jednom místě přecházíme i přes rozlehlé sněhové pole.
Za necelé dvě a půl hodiny od opuštění Trevélezu končíme stoupání po zeleném svahu a vycházíme na mimořádně široký hřbet. Křížíme šotolinovou cestu z městečka Capileira a poté stoupáme na blízký vrchol Alto del Chorrillo (2 721 m n. m.). Na vrcholu si dáváme patnáctiminutovou pauzu, během které doplňujeme tekutiny, jíme sendviče a kocháme se nádherným panoramatem zasněžených vrcholů hlavního hřebene Sierra Nevady. Největší dojem dělá Veleta (3 394 m n. m.), s poněkud useknutou siluetou z této perspektivy, druhý nejvyšší vrchol pohoří. Hlavní cíl dnešního dne – Mulhacén – zatím ještě není vidět…
Úsek z Alto del Chorrillo na Mulhacén
Když jsme na Alto del Chorrillo, pozorujeme také mikrobusy, které sem čas od času přijíždějí ze směru od Capileiry. Zastávka se nachází přímo pod vrcholem ve výšce cca 2 705 m n. m. Z autobusů se pravidelně hrnou skupinky turistů, proto je v této části trasy lidí podstatně více než v první části stoupání. Nicméně k davům to má stále daleko.
Úsek z Alto del Chorrillo na Mulhacén – Subida al Mulhacén – měří 5 kilometrů a vyžaduje překonání 800 výškových metrů. Stoupání vede po široké stežce po mírně skloněném hřbetu. S přibývající výškou tráva mizí a dominantou krajiny se stává množství kamenů a ojedinělá sněhová pole. Po levé straně nás celou dobu doprovází příjemný výhled na ostatní vrcholy Sierra Nevady a po pravé straně panorama nižších částí Andaluského pohoří s charakteristickou siluetou Sierra de Lújar (1 878 m n. m.) v čele.
Nezastírám, že stoupání na Mulhacén není ani náročné, ani zvlášť fascinující. Místy je trekking až monotónní a další kamenité kopečky se táhnou jako týden před výplatou. Zkrátka taková procházka po hřbetu velké, zavalité velryby ;D. Tempo máme stále dobré, protože se nám tu jde příjemně. Rychlému polykání vrstevnic nahrává pohodlná stezka, příjemná teplota a absence jakýchkoliv výškových problémů (trochu jsme se toho před cestou obávali, protože na Mulhacén vystupujeme bez jakékoliv aklimatizace, přičemž předchozí noc jsme spali ve výšce cca 200 m n. m.).
Po čtyřech kilometrech od opuštění Alto del Chorrillo dosahujeme málo výrazného vrcholu Mulhacén II (3 362 m n. m.). Od tohoto bodu zbývá na hlavní vrchol už jen mírný hřebenový úsek o délce jednoho kilometru a cca 120 výškových metrů stoupání.
Mulhacén (3 482 m n. m.) – vrchol
Mulhacén (3 482 m n. m.) zdoláváme čtvrt hodiny po jedenácté, tedy po čtyřech hodinách chůze. Nechci skrývat, že jsme na sebe velmi hrdí – dlouho jsme nepřekonali 1 900 výškových metrů v tak dobrém tempu (pokud vůbec někdy). S pocitem uspokojení a dobře odvedené horské práce se usazujeme na skalách, vyndáváme svačinu a nasáváme působivá, daleká panoramata. Když si prohlížím mohutné vrcholy Sierra Nevady, jsem rád, že jsme do Andalusie přijeli začátkem června, kdy na vrcholech leží ještě hodně zamrzlého sněhu. Bílé vrcholy totiž vypadají mnohem krásněji a vznešeněji než strohá kamenná pustina, která se zde jistě tvoří v srpnu nebo září.
Panoramata z vrcholu Mulhacénu zaujmou svou rozlehlostí a téměř neomezeným prostorem. Prvek kontaktu s expozicí naopak přináší výhled ze severních a severozápadních svahů, které jsou viditelně strmější a ostřejší než ostatní strany vrcholu. Kromě divoké přírody se na vrcholu nachází také antropogenní prvek – malá kaplička zasvěcená Panně Marii na Sloupu (Virgen del Pilar).
K uspokojení z dosažení vrcholu přispívá i to, že Mulhacén se stává druhým nejvyšším vrcholem na mém soukromém horském seznamu. Výše jsem byl jen jednou – loni v srpnu na Schrankogelu (3 497 m n. m.) ve Stubaiských Alpách.
Sestup z Mulhacénu k Laguna Hondera
Po několika minutách strávených na vrcholu a po příjemném rozhovoru se skupinou krajanů z Rybniku (kteří intenzivně plní Korunu Evropy), začínáme sestup. Pro návrat volíme část trasy Integral de Sierra Nevada, běžící východním svahem Mulhacénu.
Nuž… a nebudu tajit, že na tomto úseku přituhuje. Svah je totiž pokrytý velkým množstvím kluzkého, zrádného sněhu. Několik minut opatrně sestupujeme po hutné bílé mase, a jakmile je to možné, skáčeme zpět na skály. Protože sníh pokrývá celou „správnou“ stezku, jsme nuceni dlouho kličkovat po viklajícím se, ošidném kamenném moři. Martyna a Jaromir si v takovém prostředí vedou docela dobře, já o něco hůř. Nicméně všichni se tlačíme kupředu, v podstatě volným terénem, a průběžně hledáme nejoptimálnější varianty. Ke konci sestupu jsme nuceni překonat několik rozlehlých sněhových polí. Osobně volím kontrolované sjíždění, což mi přijde jako mnohem lepší nápad než zoufalé (a poněkud krkolomné) hledání stability. Když se po hodině takového sestupu hlásím u jezera Laguna Hondera (cca 2 900 m n. m.), oddychuji si úlevou, unaveně sedám na kámen a s povzdechem otevírám zasloužený energeťák.
Když popsaný úsek hodnotím s odstupem času, zdá se mi, že sestup nebyl ani tak technicky náročný (i když místy ruce na skále pracovaly), jako spíše výjimečně napjatý a nekomfortní. Všechno bylo totiž mokré, kluzké a „jezdící“. Navíc si při čtení asi říkáte „ti jsou ale hloupí! měli si vzít mačky!“. A asi máte pravdu – hroty by tu byly docela užitečné. Problém je v příletu na jih Španělska letadlem, kdy zimní vybavení nejen něco váží, ale také zabírá spoustu místa ve striktně omezeném zavazadle. Necítím však, že bychom udělali něco vysloveně nebezpečného – spíše jen obtížnějšího než za optimálních podmínek. A jaká je ta optimální varianta? Podle toho, co se mi podařilo dohledat, je po skončení jarního tání tento úsek Integral de Sierra Nevada stejně snadný a příjemný jako stezka, po které jsme na Mulhacén stoupali.
Výstup na Alcazabu (3 369 m n. m.) z Laguna Hondera
Jak se říká, s jídlem roste chuť. Podle mých zkušeností to s horami bývá podobné. Z toho důvodu po krátkém odpočinku a spásné dávce kofeinu činíme rozhodnutí o pokusu o realizaci „vedlejšího cíle“ dnešního výletu, a sice o zdolání blízké Alcazaby. I zde však musíme trochu kombinovat. Trasa Integral de Sierra Nevada vedoucí na vrchol se totiž u Laguna Hondera stáčí a následně běží zcela zasněženým karem. Abychom si ušetřili další klouzačku, volíme alternativní možnost – výstup svahem vrcholu Peñón del Globo (3 288 m n. p. m.), který uzavírá údolí ze severní strany.
Na prostoru následujících tří kilometrů traverzujeme podmáčené dno údolí, stoupáme na zmíněný svah a překonáváme více než 300 výškových metrů. Terén nezpůsobuje žádné technické problémy a je navigačně docela jasný: jde se zkrátka po kamenech nahoru. Tímto způsobem se po cca hodině chůze po svahu hlásíme pod vrcholem Peñón del Globo (3 288 m n. m.).
Z naší současné perspektivy je cíl již dokonale viditelný. Držíme se vpravo od hřebene, sestupujeme do malého sedla a začínáme obcházet další sněhové pole. Místy terén vyžaduje použití rukou, ale většinou jdeme po tom, na co jsme si již stihli zvyknout: střídavě po viklajících se kamenech a zamrzlém sněhu. Tímto způsobem se několik minut před 15. hodinou hlásíme na třetím nejvyšším vrcholu pohoří Sierra Nevada – na Alcazabě (3 369 m n. m.).
Dojmy? Co k tomu víc psát – vrchol se ukazuje jako stejně skvělý jako jeho samotný název ;) (Alcazaby jsou arabské pevnosti stavěné v Andalusii během nadvlády Maurů). Dosažení vrcholu mi přináší spoustu naplnění, satisfakce a takové té obyčejné lidské radosti. Navíc Alcazaba nabízí absolutně fantastický výhled na blízký Mulhacén. Vážně… nejvyšší vrchol pohoří vypadá z této perspektivy přímo úchvatně, dalo by se na něj koukat a koukat… bez konce. Navzdory únavě se radujeme jako malé děti, fotíme se, nasáváme okamžiky. Pro takové chvíle člověk žije, trénuje a vydělává peníze ;D.
Než přejdu k popisu sestupu, pár slov o tom, proč jsme šli právě takto a ne jinak. Z analýzy mapy totiž vyplývá, že mezi Mulhacénem a Alcazabou existují minimálně dvě jiné varianty (jedna značená, druhá ne), které umožňují zdolat oba vrcholy bez klesání až do výšky 2 950 m n. m. Odpověď je jednoduchá – nebyli jsme si jistí podmínkami na hřebenovém úseku (a to jak stálými obtížemi, tak aktuálními podmínkami). Sestup k jezeru se zdál bezpečnější, zvláště když už na Mulhacénu bylo vidět, že místy je to docela sráz.
Dlouhý návrat do Trevélezu po žluté značce
Na Alcazabě lehce měníme plány ohledně sestupu. Namísto hřebenem se totiž rozhodujeme vracet „zkratkou“, přímo přes sněhové pole. Nápad se ukazuje jako docela dobrý, protože již o několik desítek minut později se opět hlásíme na kamenném svahu, ve výšce cca 3 210 m n. m., téměř 100 metrů pod vrcholem Peñón del Globo. Od této chvíle sestupujeme stejným způsobem, jakým jsme sem vystoupali.
Po hodině od opuštění Alcazaby se znovu nacházíme v okolí jezera Laguna Hondera (cca 2 900 m n. m.), kde zahajujeme sestup po žluté značce. Sklon terénu je zde značný, proto nám ztráta výšky zpočátku jde velmi svižně. Po delší dobu jdeme podél půvabného potoka, změněného tající vodou v dravou, prudkou řeku s četnými vodopády.
Přestávám romantizovat krásné potoky z tajícího sněhu teprve tehdy, když jsme poněkolikáté nuceni jeden z nich přeskočit. S první takovou situací se potýkáme ve výšce cca 2 800 m n. m., ale v tomto případě je úkol naštěstí docela jednoduchý. Zkrátka jeden velký skok. Problém nastává o něco dále, cca o 250 metrů níže, kdy je potok přirozeným vývojem věcí již mnohem širší a dravější. Dlouho hledáme vhodné místo, ale všechna do jednoho se zdají absolutně nevhodná ke skákání. Nakonec tedy zatínáme zuby a… vstupujeme do studené, dravé vody. Nechci to tajit – k příjemným zážitkům to nepatřilo a boty zůstávají mokré ještě několik následujících kilometrů.
S úbytkem výšky se žlutá trasa postupně mění z kamenité pustiny ve velkou travnatou louku. Sestupujeme tedy po obřím svahu, velmi podobném tomu, od kterého jsme naši pouť začínali. Je to zde velmi idylické a půvabné, ale v určitém okamžiku už trochu monotónní. Ve výšce cca 2 400 m n. m. jednotvárnou linii krajiny narušuje malá turistická útulna – Refugio vivac La Campiñuela, určená – jak předpokládám – pro nouzové nocování nebo při zvratech počasí.
Během následující hodiny sestupujeme po pohodlné stezce, uprostřed stále vyšší vegetace. V této fázi sestupu nás prakticky po celou dobu doprovázejí dvě věci: výhled na protilehlý hřeben Loma de Piedra Ventana s vrcholy přesahujícími výšku 2 500 m n. m. a chronická bolest nohou a celého těla. Jo, byl to silný trekking, rozhodně… Není divu, že první budovy Trevélezu vítáme s velkým nadšením. Na parkovišti definitivně končíme v 18:40. To znamená, že celý výlet nám zabral téměř 12 hodin nepřetržitého pochodu… Inu, byl to solidní záběr.
Naštěstí máme dnešní nocleh rezervovaný přímo v Trevélezu. Zbývá se tedy jen ubytovat, skočit do sprchy a dopřát si zasloužené tinto de verano v hospůdce vedle. Je co slavit ;D.
Datum výletu: 6. června 2026
Statistika výletu: 28 km; 2 540 metrů převýšení
Děkuji za čas věnovaný přečtení mého příspěvku! Pokud chcete mít přehled o novém obsahu, zvu vás k sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.
