Lomnický štít (2 634 m n. m.) je druhý nejvyšší vrchol Tater, hned po Gerlachu. Již více než dvě stě let tento štíhlý, monumentální vrchol podněcuje představivost, inspiruje a přitahuje další generace milovníků hor. O zájemce, kteří se chtějí seznámit s jeho majestátností, není nouze, a proto je hora i přes polohu mimo jakoukoli značenou turistickou trasu oblíbeným cílem výletů. Na Lomnický štít vede mnoho cest, z nichž některé jsou docela jednoduché a jiné vyžadují nadstandardní lezecké dovednosti. V tomto příspěvku přiblížím výstup normální cestou, tj. variantu přes Lomnickou kopu [0+].
SPIS TRESTÍ
- Lomnický štít – nejdůležitější informace
- Start z Tatranské Lomnice
- Výstup k Skalnaté chatě
- U Skalnatého plesa
- Neznačená túra do Lomnického sedla
- Lomnický štít – výstup z Lomnického sedla
- Lomnický štít – řetězy
- Lomnický štít – vrchol
- Lomnický štít – sestup
- Mapa výletu
- Bibliografie
Lomnický štít – nejdůležitější informace
- Lomnický štít má 2 634 m n. m., což z něj činí druhý nejvyšší vrchol Tater i celých Karpat. Hora je také jedním ze čtrnácti vrcholů tvořících Velkou korunu Tater.
- Lomnický štít se nachází zcela v slovenské části Tater a nevede na něj žádná značená turistická trasa. To je důležité zejména proto, že pohyb mimo značené trasy je v slovenských Tatrách teoreticky zakázán a strážci parku ho mohou pokutovat. Jelikož normální cesta na „Lomničák“ je snad nejpopulárnější z neznačených tras, dbejte zde na zvýšenou pozornost před případnými hlídkami.
- Normální cesta na Lomnický štít vede z Lomnického sedla přes Lomnickou kopu. Varianta je navigačně jasná a ve většině technicky nenáročná – pouze na posledních úsecích cesty narazíte na několik skalních stěnek s klasifikací 0+, které jsou navíc zabezpečeny řetězy. Právě tento způsob zdolání vrcholu bude předmětem tohoto příspěvku.
- Alternativně vede na Lomnický štít spousta dalších variant s různou úrovní náročnosti. Většina z nich začíná v Malé Studené dolině, ale některé vedou i z Doliny Kežmarské bílé vody.
- Lomnický štít je spojen s blízkým Kežmarským štítem (2 558 m n. m.) Vidlovým hřebenem, který je považován za jeden z nejúžasnějších tatranských hřebenů.
- Na vrchol vede visutá lanovka, budovaná po etapách v letech 1936–1940, která patří k nejúžasnějším úspěchům tatranské turistické infrastruktury. Na vrcholu stojí charakteristická budova horní stanice s kavárnou, dvěma romantickými apartmány, astronomickou observatoří a TV vysílací stanicí. Výlet na vrchol lanovkou zdola stojí… 89 eur [stav k roku 2026]. Nocleh pro dvě osoby v apartmánu vyjde na… 1000 eur. Šílenost, že?
- První doložený výstup na Lomnický štít uskutečnil anglický přírodovědec Robert Townson v roce 1793. Zajímavé však je, že již desítky let předtím se dobytím vrcholu chlubil místní hledač zlata Jakub Fábry. Prvním známým Polákem na vrcholu byl badatel Stanisław Staszic (výstup v roce 1802 nebo 1804), který tam vylezl za účelem magnetického experimentu.
Start z Tatranské Lomnice
Je 7:30, když s Agatou a Maksem přijíždíme na bezplatné parkoviště v Tatranské Lomnici, nedaleko Grandhotelu Praha (souřadnice: 49.1699244N, 20.2791792E; výška: 902 m n. m.). Cílem dnešního dne je co nejlépe využít jediný slunečný víkend v tomto měsíci. A lze si jen stěží představit lepší způsob trávení volného času než splnění dalšího tatranského snu a stanutí na slavném Lomnickém štítě.
Po vystoupení z auta míjíme Grandhotel, přecházíme další parkoviště a pak odbočujeme doleva – na zelenou značku. Asi kilometr jdeme lesní polní cestou a nabíráme prvních 120 výškových metrů. Na úrovni 1 030 m n. m. přicházíme k horní stanici sedačkové lanovky na Bukovou horu, kde značka traverzuje vymýcený pás sjezdovky a pokračuje dále po asfaltu.
Značky nakreslené na cestě nás informují, že z bezpečnostních důvodů bychom měli jít po pravé straně silnice. Levá je totiž rezervována pro lidi sjíždějící dolů na podivných horských kárách, které si lze vypůjčit u výše položené restaurace „Štart“. Mimochodem, konstrukce těchto „vozidel“ je natolik chatrná, že mám od začátku pocit, že sjezd z kopce po strmém asfaltu je mnohem nebezpečnější než samotný výstup na Lomnický štít. Mé obavy se potvrzují už cestou zpět, když jednu z milovnic této zvláštní aktivity nacházíme… na stromě u cesty. Naštěstí se dívce nic vážného nestalo – oklepala se, sedla do káry a jela dál.
Už během asfaltového stoupání s uspokojením konstatujeme, že fantastické předpovědi na dnešní den se plně potvrdily. Díky tomu se Lomnický štít i doprovodný Kežmarský štít prezentují ze značky dokonale.
Výstup k Skalnaté chatě
Po ujití cca 2,5 kilometru přicházíme k budově mezistanice kabinkové lanovky na Lomnický štít (cca 1 173 m n. m.). Funguje tam restaurace „Štart“, patřící silné slovenské společnosti Tatry Mountain Resorts (vlastníkovi mj. celého střediska v Tatranské Lomnici či na Chopku). Mimochodem, název objektu není náhodný. Restaurace totiž stojí v místě, kde se ještě na začátku 20. století nacházel start velké sánkařské a bobové dráhy. Používání objektu bylo definitivně ukončeno až v roce 2004.
Za restaurací asfaltová cesta ustupuje kamenům a my začínáme úmorné stoupání po sjezdovce podél linie lanovky. S přibývajícími metry se za našimi zády materializuje sympatický výhled na Nízké Tatry. Cesta vede nejdříve otevřeným terénem (po sjezdovce), aby teprve v horních partiích na chvíli zmizela mezi stromy (ve výšce 1 450 – 1 550 m n. m.). Následně stezka opět běží rozlehlým svahem, až se nakonec krátce před chatou ponoří do hustého pásma kosodřeviny.
Stoupání je sakramentsky strmé: až 600 metrů převýšení na vzdálenosti dvou kilometrů. Přidejme k tomu silně pálící slunce a dostaneme opravdu poctivou kondiční „výrypu“.
V 9:15 se hlásíme v malé Skalnaté chatě (1 751 m n. m.), která disponuje atmosférickým bufetem a několika místy k noclehu. Je těžké tomu uvěřit, ale první objekt tohoto typu zde stál už v roce 1841! Chata sloužila hlavně turistům jdoucím na Lomnický štít, který byl v první polovině 19. století rozhodně nejpopulárnějším tatranským cílem.
U Skalnatého plesa
Ze Skalnaté chaty pokračujeme ve výletu po červené značce, úsekem Tatranské magistrály. Už po 300 metrech se hlásíme u Skalnatého plesa, kde je velmi husto. Není se čemu divit, protože se nacházíme na snad nejpopulárnějším místě na slovenské straně Tater. Jezírko je dnes plné vody, což v posledních letech není vůbec takovou samozřejmostí. V důsledku klimatických změn a ničivé činnosti člověka (v podobě vedlejší stavby) začalo Skalnaté pleso periodicky vysychat. Kulminačním momentem byl 2. listopad 2021, kdy jezero zmizelo úplně.
Velké množství turistů u Skalnatého plesa nebere jen tak odnikud. Přímo u jezera se totiž nachází velká budova s restaurací, horským hotelem a především dalším přestupním nástupištěm lanovky na Lomnický štít. Nad Skalnatým plesem dominuje charakteristická budova astronomické observatoře, postavené v letech 1940 – 1943.
Od Skalnatého plesa je jako na dlani vidět vrchol Lomnického štítu i lanovku, která na něj jezdí. Severní stěna královny Tater vypadá zblízka přímo fenomenálně – skutečná perla v koruně mezi vysokohorskými krajinami.
Neznačená túra do Lomnického sedla
Několik minut se točíme po velkém prostranství a hledáme v mapě vyznačenou stezku. V určitém momentě je jasné, že překročit bariéru musíme přesně v tom místě, kde se nachází velká a velmi zřetelná tabule s nápisem „STOP“. No dobrá, když už porušovat pravidla parku, tak pořádně. První metry mimo značenou cestu probíhají po zřetelné, vyšlapané stezce. V jednu chvíli se pěšina ponoří do kosodřeviny natolik husté, že se přes větvičky musíme doslova prodírat. Zábava však trvá krátce a stezka nás docela šikovně vyvede na rozlehlý, otevřený terén.
Pokračujeme v úmorném nabírání výšky stoupáním přes nejvyšší partie lyžařského střediska v Tatranské Lomnici. Jdeme přímo pod sedačkovou lanovkou, která vede od Skalnatého plesa až pod samotné Lomnické sedlo. V zimě vyváží lyžaře na start černé sjezdovky – nejstrmější a nejtěžší v celém středisku. A skutečně. Sklon terénu je tu opravdu velký – na vzdálenosti pouhých 1,5 kilometru nabereme 430 metrů převýšení.
Stezka běží ve dvou variantách. První z nich, strmější a mnohem kamenitější, vede přímo pod linií vleku. Druhá varianta tne svah širokými serpentinami, což na jedné straně trochu prodlužuje trasu, ale zároveň ji činí mnohem méně kondičně náročnou. My si při výstupu vybíráme strmější verzi a serpentiny si necháváme na cestu zpět.
Nelze popřít, že lví podíl výletu na Lomnický štít tvoří úmorná, zdlouhavá stoupání po strmých sjezdovkách. Skály se objevují až na samém konci a jsou spíše nenáročné. Z toho důvodu se mi výstup na Lomnický štít normálkou zdá být spíše kondiční výzvou než technickou či navigační.
Krátce před 11. hodinou, po cca 4,5 hodinách chůze, se hlásíme v Lomnickém sedle (2 190 m n. p. m.), které odděluje Lomnický štít od Velké Lomnické věže (2 214 m n. p. m.). Z tohoto místa je dokonale vidět cíl našeho výletu, ale také několik blízkých vrcholů, včetně rozeklaného Prostředního hrotu a mírného Slavkovského štítu.
Lomnický štít – výstup z Lomnického sedla
Vzhledem ke zmíněné sedačkové lanovce potkáváme v Lomnickém sedle docela dost lidí. Vrchol Lomnického štítu je z této perspektivy dokonale viditelný a cesta na něj se zdá být docela jasná. Přesto jsem měl právě z tohoto úseku před výjezdem největší obavy. Stává se totiž, zejména o víkendových slunečných dnech, že v Lomnickém sedle stojí hlídka slovenských strážců a vrací všechny ty, kteří zatouží zdolat druhý vrchol Tater bez utracení několika tisíc korun za horského vůdce. Když se ukáže, že průchod nikdo nekontroluje, oddechujeme si s úlevou a s odhodláním se pouštíme do zdolávání posledních 500 výškových metrů.
Během příštích dvaceti minut stoupáme strmým svahem po docela zřetelné stezce. Čím jsme však výše, tím je stopa méně viditelná a trávu nahrazuje suťoviště větších i menších kamenů. Putování mimo trasy má tu vlastnost, že neexistuje jedna ideální linie výstupu. Naopak – co člověk, to způsob překonání trasy. V našem případě to nedopadlo špatně. Záznam ze Stravy ukazuje, že jsme se jak při výstupu, tak při sestupu drželi velmi blízko stezek vyznačených v mapě.
Ve výšce cca 2 250 m n. m. začínáme směřovat lehce doleva – k výraznému hřebeni s málo výraznou kulminací Lomnické kopy (2 430 m n. m.). Navigace nadále nepůsobí větší potíže a o správnosti zvolené varianty nás navíc ujišťuje řetěz přehozený přes jednu ze skal. Na samotném hřebeni jsme cca v 11:40, tedy necelých 40 minut od opuštění Lomnického sedla. Místo nabízí skvělé panorama na Malou Studenou dolinu, Prostřední hrot, Ledový štít, Javorový štít, Gerlach… Vychutnávání výhledů brání jen silný vítr, který se dnes prohání ve vyšších partiích Tater závratnou rychlostí.
Chůze po hřebeni vyžaduje zvýšenou koncentraci, ale není technicky náročná. Určitou konsternaci pociťujeme až na úrovni cca 2 480 m n. m., kdy začínáme mít určité pochybnosti o dalším průběhu cesty. Na hřebeni před sebou totiž vidím několik lezců, pohybujících se velmi pomalu a jistících se lany. Hm, o co jde? Neměl být náš výstup za obyčejných 0+? Naštěstí jsou mé pochybnosti rychle rozptýleny pohledem do mapy a díky Slovákovi sedícímu na nedalekém kameni. Je jasné, že normálka teď uhýbá o něco doprava, aby se o chvíli později ponořila do jednoho ze žlabů. Jak se později ukázalo, hřebenová varianta, kterou jsem sledoval, je tzv. Birkenmajerova cesta (s nejtěžšími variantami dosahujícími V+).
Lomnický štít – řetězy
Při čtení různých zpráv z výstupů na Lomnický štít lze poměrně často narazit na názor, že nalezení správného žlabu s umělými pomůckami bývá problematické. Osobně to však nepotvrdím. K „železu“ totiž dorazíme napoprvé, pár minut po začátku mírného odbočení doprava. Je však docela možné, že v tom máme trochu štěstí. Sluneční paprsky totiž působí natolik silně, že železné kramle se lesknou už zdaleka.
Posledních 100 výškových metrů nám ubíhá při lehkém, ale velmi příjemném lezení (varianta nejčastěji hodnocená jako 0+, podle průvodce Andrzeje Marcisze jako I). Řetězů a kramlí je dost, ale podle mého hodnocení není terén natolik náročný, aby existovala reálná potřeba jejich použití. Kromě toho je železo docela staré a není v nejlepším stavu.
Lomnický štít – vrchol
Krátce před 12:30, po 5 hodinách putování, dosahujeme vytouženého vrcholu Lomnického štítu (2 634 m n. p. m.). Na vrcholu se nachází vyhlídková plošina se slavným „fotografickým“ nápisem. Obvykle si nedělám fotoseance na vrcholech, ale pro Lomnický štít dělám malou výjimku :D. Díky své boční poloze nabízí Lomnický štít fantastický výhled na prakticky celé Vysoké Tatry. Nejúžasnější panorama se otevírá směrem na západ a zahrnuje mj. Prostřední hrot a Ledový štít, Javorový štít, Svišťový štít a Malou Vysokou, Gerlach, Vysokou, Rysy, Kriváň a dokonce i vzdálené Západní Tatry. Na severozápadě stojí blízký Pyšný štít, čtvrtý vrchol Tater. Na severu poutá pozornost Kežmarský štít, spojený s Lomnickým štítem majestátním Vidlovým hřebenem. V druhém plánu se nachází mj. Kolový štít, Jehněčí štít a Belianské Tatry.
Ačkoli je atmosféra vrcholu trochu „narušena“ jeho skomercializováním, přesto zde trávíme opravdu fajn chvíle. Pro celou naši trojici je to první výstup na Lomnický štít, a tak se radujeme z možnosti dopsat si tak symbolický a ikonický vrchol do horského životopisu. Vstřebáváme výhledy, jíme svačinu, odpočíváme. Maks sní o přechodu Jordánky (spojnice mezi Lomnickým a Pyšným štítem); já toužebně hledím na Vidlový hřeben. Jednou to uděláme, určitě!
Při odchodu ještě na chvíli nakouknu do budovy horní stanice lanovky. Dá se říct, že je to takový střet dvou světů. Překročíte práh a náhle ze skalnatého, drsného prostředí vejdete do elegantní, čistounké recepce. Jak kdo chce, ale já se rozhodně více nacházím v tom prvním světě. Nicméně existence lanovky na Lomnický štít mě ani nedráždí, ani neirituje – zřejmě jsem už z toho vyrostl. Chápu, že ne každý může vyjít na nejvyšší vrcholy Vysokých Tater a nic se nestane, když se na jednu z hor bude dát vyjet. Kapacita lanovky je navíc natolik malá, že vrchol není přehnaně přeplněný. Každý, kdo byl na Kasprově vrchu, ví, že to může být mnohem horší :D.
Lomnický štít – sestup
Z Lomnického štítu sestupujeme stejným způsobem, jakým jsme na něj vystoupili. Průchod přes úsek zabezpečený řetězy nám tentokrát trvá o něco déle, protože při zpáteční cestě narazíme na zácpu vyvolanou skupinkou lidí jistících se pomocí lana. Musím přiznat, že je to můj poprvé, co musím čekat ve frontě mimo značenou cestu :D.
Pod skalní stěnkou však potkáváme skupinu kluků. Jeden z nich se nás ptá, kudy se dostanou do Starého Smokovce. Podíváme se na sebe… „Tudy sejdete do Tatranské Lomnice,“ říkáme. V určitém momentě se ukáže, že skupinka vyrazila ze Smokovce, vystoupila na Pyšný štít, přešla na Lomnický štít Jordánovou cestou a začala sestupovat „na pocit“. Zážitky musely být silné, protože jeden z kluků rezolutně odmítá návrat na Pyšný štít a chce scházet kamkoli, hlavně aby to bylo dolů. No teda, odkud se takoví lidé berou?
V další části sestupu se naše trasa mírně liší od té, kterou jsme vystupovali. Jdeme traverzem, v určitém odstupu od hlavního hřebene. Stezka je natolik zřetelná, že podle záznamu ze Stravy se nám po většinu času daří udržet na stopě vyznačené v mapě. Když dorazíme do Lomnického sedla, před námi zůstává už jen dlouhý, ale svižný sestup po rozlehlých terénech lyžařského střediska.
Poslední potíží dnešního dne je návrat do Krakova. Víkendové slunce přilákalo do Tater tolik lidí, že Zakopianka se hýbe doslova hlemýždím tempem. Ale to nevadí! Pro mě se počítá výhradně to, že jsem ve skvělé společnosti zdolal Lomnický štít, můj sedmý vrchol z Velké koruny Tater.
Datum výletu: 21. září 2025
Statistiky výletu: 18 km; 1 800 metrů převýšení
Děkuji za čas věnovaný přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze s novým obsahem, zvu vás sledovat mě na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás pozvat mě na virtuální kávu na buycoffee.to.
Mapa výletu
Bibliografie
- Nyka Józef, Nyczanka Monika, Tatry Słowackie, Wydawnictwo Trawers, vydání XII, Latchorzew 2022.
Jeden komentář u “Lomnický štít (2 634 m n. m.) – výstup normálkou přes Lomnické sedlo”