Výprava do Nízkých Beskyd mi vrtala hlavou už velmi dlouho. Hodně jsem o tomto pohoří slyšel – o přírodě nedotčené lidskou rukou, auře divočiny, vysídlených vesnicích, těžké historii a dřevěných cerkvích. Chtěl jsem také na vlastní kůži zjistit, zda je pověstná „stěna nářků“ na Lackovou skutečně tak strmá. Šťastnou náhodou se ukázalo, že o objevování Nízkých Beskyd přemýšlí i můj dobrý kamarád Jaromír. Jednoho krásného nedělního dne jsme tedy spojili síly a vydali se na neobyčejně uspokojivý trekking po nejvyšších částech Nízkých Beskyd. Zvu vás na reportáž z okruhu z lázeňské obce Wysowa-Zdrój přes Ropki, Lackovou, Busov a horu Jawor!
OBSAH
- Výstup na Hutnianské sedlo
- Ropki – łemkovský hřbitov
- Lacková (997 m n. m.) z obce Izby
- Ostry Wierch (938 m n. m.)
- Sedlo Cegiełka (645 m n. m.)
- Busov (1 002 m n. m.) z obce Cigel’ka
- Jawor (723 m n. m.) – svatá hora łemků
- Návrat do Wysowé-Zdrój
- Mapa výletu
Výstup na Hutnianské sedlo
Z Krakova vyrážíme kolem 6. hodiny ranní. Do Wysowé-Zdrój máme něco přes 150 kilometrů, jejichž zdolání nám zabere zhruba dvě hodiny. Parkujeme na bezplatném parkovišti u restaurace „Bar u Tomasza“. Trekking zahajujeme u půvabné dřevěné pravoslavné cerkve sv. Archanděla Michaela, postavené v roce 1779. Následně volíme modrou turistickou značku vedoucí hlavní ulicí Wysowé. Po zhruba 200 metrech přecházíme most přes říčku Ropa, jejíž pramen vyvěrá v okolí nedalekého Wysowského sedla. Wysowa-Zdrój na mě dělá pozitivní první dojem: obec je upravená, zelená a obklopená zalesněnými horami. Po asi 800 metrech modrá značka odbočuje vlevo, hned vedle dřevěného kostela Nanebevzetí Panny Marie z první poloviny 20. století. Jdeme nyní po asfaltové silnici v údolí potoka Ropka. Cesta začíná mírně stoupat a po zhruba 3 kilometrech nás vyvádí na Hutnianské sedlo (645 m n. m.).
Hutnianské sedlo se ukazuje jako nesmírně idylické a vyhlídkové místo. Rozprostírají se odtud rozsáhlé panoramatické výhledy: na jedné straně na Bziany (740 m n. m.) a Zrub (733 m n. m.), na straně druhé na Ostry Wierch (938 m n. m.), který máme v plánu ještě dnes zdolat. V sedle nacházíme dřevěný stůl, který se nám zdá jako ideální místo na druhou snídani. Během jídla čas od času někdo z nás vyjádří obdiv nad všudypřítomnou, nesmírně intenzivní zelení. Májové Beskydy jsou zkrátka fenomenální, skutečná pastva pro smysly.
Ropki – łemkovský hřbitov
Z Hutnianského sedla pokračujeme po polní cestě směrem k vesnici Ropki (respektive k tomu, co z této vesnice zbylo). Ještě před druhou světovou válkou obec čítala přes 400 obyvatel a její centrum zdobila pravoslavná cerkev Narození Bohorodičky. Dnes zde žije sotva 45 lidí a opuštěná cerkev byla přenesena do skanzenu v Sanoku. Co bylo důvodem tak drastického poklesu populace?
Před druhou světovou válkou byla území Nízkých Beskyd osídlena převážně łemky, východoslovanskou etnickou skupinou vyznávající pravoslaví, používající cyrilici a rusínský (łemkovský) jazyk. Část łemků se identifikovala s ukrajinským národem, jiní se považovali za představitele samostatného rusínského národa. A ti ostatní? Těm bylo pravděpodobně jedno. Prostě tu žili odjakživa a mluvili si po svém. A kdo ví, možná by to tak pokračovalo i dál, kdyby do klidného života łemkovských rodin nezasáhla velká politika…
V roce 1944 začalo masové vysidlování. Stovky tisíc Poláků putovaly z Východních Kresů na „Znovuzískaná území“. Podobně se stovky tisíc Ukrajinců vydaly z krakovského, lubelského a řešovského vojvodství na východ do Ukrajinské SSR. Zpočátku mělo vysidlování dobrovolný charakter. Rychle se však ukázalo, že lidé nejsou zdaleka tak ochotní opouštět své domovy ve jménu národních ideologií, jak si představovali sovětští soudruzi. Přesídlování změnilo svůj charakter na nucený a zasáhlo i łemky, kteří byli zařazeni mezi ukrajinský národ. Tímto způsobem do roku 1946 území dnešního Polska opustilo cca 97 tisíc łemků (cca 70 % předválečné populace). Tím to bohužel neskončilo.
V letech 1947–1950 provedly úřady PLR „operaci Visla“, v jejímž rámci přesídlovaly ukrajinské obyvatelstvo z východu na „Znovuzískaná území“ za účelem jejich asimilace. Přesídlování bylo nucené a vybraným osobám byly dány pouhé dvě hodiny na sbalení celoživotního majetku na maximálně dva koňské povozy. Tímto způsobem Nízké Beskydy opustila naprostá většina łemků, kteří unikli deportaci do SSSR. Většinou skončili na území dnešního Dolnoslezského vojvodství, kde dodnes žije mnoho jejich potomků. V Nízkých Beskydech po nich zbyly jen prázdné vsi, cerkve a hřbitovy.
V Ropkách odbočujeme mírně z modré turistické trasy právě proto, abychom navštívili pravděpodobně nejslavnější łemkovský hřbitov. Mezi mnoha opuštěnými hroby nás zaujme jedna jediná nová mohyla. Patří prof. Andrzeji Lucjanu Jaczewskému (1929–2020), lékaři, Varšavákovi a, jak hlásá nápis na hrobě, „občanu Ropek z vlastní vůle“. Hřbitov má v sobě něco magického, jako by vyprávěl starý, zapomenutý příběh.
Po opuštění hřbitova procházíme kolem místa, kde kdysi stála cerkev, přenesená do Sanoku. Míjíme také buddhistické meditační centrum. Nu ano, je těžké najít lepší místo pro klidnou meditaci než Nízké Beskydy. Z modré značky odbočujeme doleva na červenou, fragment Hlavní beskydské magistrály. Trasa je široká a velmi malebná. Po mírném stoupání se otevírá rozsáhlé panorama na území, kde se kdysi nacházela zástavba Ropek a okolní vrcholy, včetně hory Siwejka (785 m n. m.). Po nějaké době znovu vcházíme do lesa, ze kterého vycházíme až po několika kilometrech v obci Izby. Odbočujeme ze značky vlevo a sledujeme hlavní cestu obce.
Lacková (997 m n. m.) z Izb
Izby také před rokem 1947 bývaly łemkovskou vesnicí. Svědčí o tom tamní cerkev sv. Lukáše, v současnosti sloužící jako katolický kostel. Izby představují nejoblíbenější výchozí bod na Lackovou, nejvyšší vrchol polské části Nízkých Beskyd. A skutečně, v této obci konečně potkáváme poměrně velkou skupinu turistů. Celou dobu jdeme po hlavní cestě Izb směrem k sedlu Beskid. Terén začíná lehce stoupat, brzy míjíme poslední stavení obce a končí asfalt. Cesta nyní vede přes rozlehlou, neuvěřitelně zelenou louku. Vlevo se otevírá pohled na hlavní hrdinku dnešního výletu – Lackovou. Z dálky nevypadá tak hrozivě, jak se o ní říká. Jak to bude, až se k ní přiblížíme?
Po zhruba 1 kilometr dlouhém úseku přes louku naše cesta opět mizí v lese. Krátce poté dosahujeme sedla Beskid (644 m n. m.), kde se vracíme na značenou turistickou trasu, přesněji na hraniční červenou značku. Nyní jdeme hustým lesem a rozhovory se točí hlavně kolem toho, jak to bude za chvíli strmé. Před sebou máme totiž úsek, který je považován za jeden z nejstrmějších turistických chodníků v polských horách mimo Tatry.
Za sedlem Beskid terén skutečně pomalu stoupá a pověstná „stěna nářků“ začíná ve výšce asi 800 m n. m. (tedy ve chvíli, kdy do vrcholu Lackové zbývá ještě necelý kilometr). Jádro výstupu tvoří 300metrový úsek, na kterém je třeba překonat 150 metrů převýšení. Máme tedy co do činění s intenzivní, ale velmi krátkou námahou. Ačkoliv jsme oba lehce popadali dech, pověstný výstup nám zabral asi 10 minut. Nicméně zdolání tohoto úseku je zajímavý zážitek – na některých místech je sklon tak velký, že se pro pohodlí chytám kmenů stromů, vyčnívajících větví či místy vyčnívajících skal. Oba máme dojem, že kdybychom tudy šli v zimě, bylo by třeba zvážit mačky.
Několik minut po zdolání „stěny nářků“ se hlásíme na Lackové (997 m n. m.). Výhledy zde nečekejte – stejně jako trasa, která na ni vede, je vrchol zcela zalesněný. Lacková je kvůli své výšce někdy nazývána „Policejní horou“. Vrchol je nejvyšším bodem polské strany Nízkých Beskyd, a proto je řazen do Koruny polských hor (což mu rozhodně dodává na popularitě). Pro dobyvatele KPH je na Lackové umístěno speciální razítko. Pro mě je Lacková už osmnáctým vrcholem z tohoto seznamu. Nahoře děláme krátkou přestávku, ale po chvíli letíme dál – nejvyšší bod dnešního dne máme stále před sebou.
Ostry Wierch (938 m n. m.)
Červená značka za Lackovou vede po relativně plochém hřebeni s neuvěřitelně strmými svahy. Vážně! Sleduji jižní svah a intenzivně přemýšlím, kde bych se zastavil, kdybych tam náhodou začal sjíždět. Po asi 500 metrech zahajujeme velmi strmý sestup do Pułaského sedla (763 m n. m.). Tato varianta není tak strmá jako „stěna nářků“, ale můžete si být jistí – na Lackovou prostě neexistuje žádný mírný výstup.
Za Pułaského sedlem zahajujeme opět výstup – rovněž krátký, ale velmi intenzivní. Ve výšce asi 900 m n. m. odbočujeme z červené značky na žlutou a po pár minutách se hlásíme na dalším vrcholu během naší túry – na Ostrym Wierchu (938 m n. m.), který jsme měli možnost obdivovat z Hutnianského sedla. Tam si děláme krátkou přestávku na jídlo. Jak asi tušíte, Ostry Wierch (to je v tomto pohoří „překvapení“!) je rovněž zcela zalesněný.
Sedlo Cegiełka (645 m n. m.)
Po sestupu z Ostreho Wierchu se vracíme na hraniční červenou značku a pokračujeme dál směrem na východ. Celou dobu jdeme hustým, poměrně monotónním lesem, ale protože Jaromír je stejný „ukecaný“ člověk jako já, kilometry ubíhají opravdu rychle. Po zhruba dvou kilometrech začíná trasa opět prudce klesat a přivádí nás k důležitému bodu – do sedla Cegiełka (645 m n. m.). V sedle na chvíli opouštíme Polsko a volíme zelenou značku směr slovenská obec Cigel’ka. Trasa nyní vede rozhodně nejkrásnějším místem během dnešního výletu, a to přes rozlehlou, zelenou louku s neuvěřitelným výhledem na Lackovou a na nejvyšší vrchol Nízkých Beskyd a náš současný cíl – na Busov. Místo je vskutku fenomenální, oba se jím kocháme dobrých několik minut.
Busov (1 002 m n. m.) z obce Cigel’ka
Už trochu unavení, ale v dobré náladě scházíme do obce Cigel’ka, položené ve výšce asi 500 m n. m. Jdeme hlavní cestou vedoucí obcí, míjíme tamní obecní úřad a dobrovolné hasiče.
Překvapení nás čeká na okraji vesnice, těsně před odbočkou z hlavní cesty na zelenou značku vedoucí k Busovu. Ukazuje se totiž, že se zde nachází poměrně velká romská osada. Z bezpečnostních důvodů fotky neděláme, ale hned na první pohled bylo jasné, že životní podmínky v tomto místě volají do nebes. Starší Romové nás z dálky pozorují ostražitým pohledem, zatímco děti okamžitě přibíhají v celém houfu a prosí o peníze. Cítím se zvláštně, Jaromír ostatně stejně. A peníze, upřímně řečeno, nemám – na tak krátkou zahraniční výpravu mě ani nenapadlo brát si eura.
Za romskou osadou odbočujeme vlevo na zelenou značku. Když už jsme v určité vzdálenosti od vesnice, vidíme z dálky další skupinu Romů. Pravda, ti se o nás nezajímají, ale jejich psi bohužel ano. Přibíhají k nám a netajím se tím, že nás trochu vystrašili. Celá tato situace oslabila naši morálku natolik, že nějakou dobu přemýšlíme o alternativním sestupu z Busova jinou trasou. Po analýze mapy se však ukazuje, že jiná cesta není – musíme se vracet stejnou trasou. Čile tedy vyrážíme na vrchol, starosti s Romy a jejich psy budeme řešit později.
Zelená značka na Busov (1 002 m n. m.) z hlavní cesty na samotný vrchol měří asi 3 kilometry a vyžaduje zdolání 500 metrů převýšení. Přechod tohoto úseku nám zabere asi 45 minut a nepůsobí větší problémy. Na závěrečném stoupání je to docela strmé, ale nesrovnatelné s tím, co turistům nabízí „stěna nářků“ na Lackovou. Značení je spíše dobré, i když na jednom místě se nám podaří mírně zabloudit. Rychle se však nacházíme a vracíme se zpět na správnou stezku.
Pokud trasa na Busov vede přes hustý les, na samotném vrcholu lze konečně počítat s rozsáhlým panoramatem. Výhledy se odtud rozprostírají směrem k jihu – na masiv Čergova (a jeho nejvyšší vrchol Minčol, 1 157 m n. m.). Zdolání nejvyššího vrcholu Nízkých Beskyd je dobrou záminkou k delší přestávce. Vytahuji tedy z batohu krabičku s těstovinami a kuřetem, mým nejoblíbenějším horským obědem.
Jawor (723 m n. m.) – svatá hora łemků
Možná to není zvlášť překvapivé, ale na trase na Busov jsme ten den nepotkali ani živáčka. O tom, že tam někdy přesto někdo zavítá, se dozvídáme z návštěvní knihy ponechané ve schránce na vrcholu. Mám takové věci rád, takže ochotně přidávám svůj podpis.
Sestup proběhl velmi hladce – asi 30 minut po zahájení pochodu se hlásíme zpět v okolí romské vesnice. Děti znovu zkoušejí štěstí a já jim znovu musím odmítnout. Krátce poté se znovu hlásíme v sedle Cegiełka na hraniční červené značce. Podáváme se na východ směrem k poslednímu vrcholu, který dnes zamýšlíme zdolat – hoře Jawor. Jdeme nyní malebným fragmentem značky a doprovázejí nás překrásné a idylické výhledy na dříve zdolánou Lackovou a Busov.
Brzy cesta znovu mizí v lese, aby nás po krátkém výstupu vyvedla na Jawor (723 m n. m.). Zajímavé je, že o tom, že jsme na vrcholu, nás informují asi čtyři různé tabulky. Nelze se splést!
Z hory Jawor scházíme stejnou cestou, kterou jsme přišli, a vycházíme zpět na vyhlídkovou louku. 38 kilometrů v nohách už dělá své a oba blaženě padáme do trávy. Když se tak vyhřívám v odpoledním slunci, obklopen všudypřítomnou zelení, cítím… cítím, že je dobře. Ale moment, to ještě není konec!
Opouštíme louku a volíme stezku vedoucí k svatyni na hoře Jawor, nazývané „łemkovské Lurdy“. V roce 1925 se zde údajně zjevila Panna Maria třem ženám vracejícím se z pouti ze slovenského Gaboltova. Na prosbu Matky Boží byl na tomto místě postaven kříž a kaple. Po jejím vysvěcení v roce 1929 vytryskl ze země pramen osvěžující vody, která má mít údajně léčivé účinky. Hora Jawor rychle získala mezi łemky status „svaté“ a stala se velmi populárním poutním místem. Dodnes je zdejší kaple spravována pravoslavnou farností z Wysowé-Zdrój a několikrát do roka se zde konají svátky důležité pro łemkovskou kulturu.
Návrat do Wysowé-Zdrój
Z hory Jawor scházíme asfaltovou silnicí už do Wysowé-Zdrój. Na konec výletu se jdeme ještě podívat na tamní lázeňský park a na chvíli vcházíme do pijalny minerálních vod. Tam také ochutnávám místní, vysoce mineralizovanou léčivou vodu, která se ukazuje být velmi chutná.
Poslední překvapení dnešního dne na mě čeká na zpáteční cestě. Navigace nás totiž vede přes obec Mogilno ležící v okrese Nowy Sącz. Shodou okolností také pocházím z Mogilna, jen z toho většího v Kujavsko-pomořském vojvodství. Z nějakého důvodu ve mně zastavení na tomto místě vyvolává hodně radosti a sentimentu. Spokojený je i Jaromír – ukazuje se totiž, že z náměstí před mogilenským kulturním domem se toho večera rozprostírá dokonalé panorama Tater.
Výprava do Nízkých Beskyd byla vskutku fantastická. Nabila mě velmi pozitivní energií a umožnila prozkoumat zcela nový, neuvěřitelný kus naší země (a země našich jižních sousedů). Při příležitosti to byl také opravdu dobrý kondiční test – přes 40 km pochodu, téměř 2000 metrů převýšení. Díky také Jaromírovi za dobrou společnost a krásné fotky, které máte možnost zde obdivovat!
A pokud si chcete přečíst více o Nízkých Beskydech, podívejte se také na můj příspěvek o okruhu z Regietowa, zahrnující Rotundu, Kozie Żebro, Wysotu, Jaworzynu Konieczniańskou a čtyři válečné hřbitovy!
Datum výletu: 12. května 2024
Statistiky výletu: 41 km, 1 820 metrů převýšení
Děkuji, že jste věnovali čas přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze o novém obsahu, zvu vás ke sledování mého Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každé „to se mi líbí“, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.
