Grintovec (2 558 m n. m.) – nejvyšší vrchol Kamnicko-savinjských Alp a ferrata Češka koča (E)

Grintovec (2 558 m n. m.) je nejvyšší vrchol Kamnicko-savinjských Alp (Kamniško-Savinjske Alpe), které tvoří část Jižních vápencových Alp. Hory leží ve Slovinsku, nedaleko rakouských hranic. Grintovec je přístupný po mnoha turistických stezkách různé obtížnosti. V případě Kamnicko-savinjských Alp jsou severní svahy strmější a náročnější. V tomto článku popíšu výlet na Grintovec právě ze severu – z příhraniční obce Zgornje Jezersko. Cestou na vrchol překonáme také nejnáročnější ferratu v mém životě – ferratu Češka koča (E). Srdečně vás zvu ke čtení!

Obsah

• Kamnicko-savinjské Alpy – jak jsme se sem dostali?
• Start z obce Zgornje Jezersko
• Ferrata Češka koča (E)
• Česká chata pod horami (Češka koča na Spodnjih Ravneh)
• Výstup od chaty na sedlo Mlinarsko sedlo
• Hřebenová cesta na Grintovec
• Sestup z Grintovce
• Mapa výletu

Kamnicko-savinjské Alpy – jak jsme se sem dostali?

Než přejdu k popisu výletu na Grintovec, pár slov o kontextu. V srpnu 2024 jsme se s mou sestrou Martinou vydali na pětidenní výlet do Slovinska. Strávili jsme tehdy dva dny v Julských Alpách. Během prvního z nich jsme podnikli náročný výstup na Prisojnik a Razor. Druhý den jsme pak zdolali Triglav, nejvyšší vrchol Slovinska.

Po zdolání Triglavu bylo naším cílem ubytovat se v některém z kempů v okolí Bledu a následně si užít večerní procházku po březích slavného jezera. Další den ráno jsme měli v plánu přejet do Kamnicko-savinjských Alp a vystoupit na jejich nejvyšší vrchol, Grintovec. A tady začaly potíže… Ukázalo se totiž, že spontánnost se ne vždy vyplácí, a kempy u Bledu jsou v srpnu nejen velmi drahé, ale také plně obsazené. Jedno z center nám nabídlo ubytování asi 50 km odtud, u dálnice poblíž Lublaně…

Ok, takže čas na plán B. Nacházíme v Bledu kousek volného prostoru a začínáme intenzivně googlovat. Po nějaké době se Martině podaří dovolat do kempu Grintovec v obci Kokra (cca 50 km od Bledu). Lokalita je dobrá v tom, že stanoviště se nachází prakticky pod úpatím našeho zítřejšího cíle. Kemp Grintovec je také plně obsazen, ale hospodář naštěstí souhlasí s naším příjezdem a slibuje, že nám poskytne kousek volného místa.

Po příjezdu na místo se ukazuje, že oním volným prostorem je malý kousek písčitého terénu pod plotem, již mimo hranice vlastního kempu. Pozitivum – máme kde spát; negativum – za nocleh na tomto místě musíme zaplatit přes 40 eur… Docela dost za postavení stanu na písku pod plotem, že? Musím se přiznat, že ačkoliv ve Slovinsku platí obecný zákaz kempování nadivoko, tu noc se mi v hlavě často objevovala myšlenka: „Co kdybychom prostě postavili stan v lese vedle, kdo by to zjistil? A 40 eur by zůstalo v kapse“.

Ráno dalšího dne otevíráme mapu a začínáme se orientovat, kde vlastně jsme. Ukazuje se, že lesní cesta vycházející přímo z kempu by nás dovedla ke stezce umožňující výstup na Grintovec z jižní strany. Přestože je nutné překonat celých 2 000 metrů převýšení (kemp leží v nadmořské výšce cca 650 m n. m.), tato vize nám chvíli připadala docela lákavá. Definitivně jsme tyto plány opustili až po rozhovoru s německým manželským párem, který v kempu odpočíval. Dozvěděli jsme se totiž, že v poslední době došlo na jižní stěně Grintovce k velkému skalnímu řícení, kvůli čemuž byla tudy vedoucí stezka částečně zničena. V této situaci jsme se rozhodli vyrazit z obce Zgornje Jezersko a pokořit náš cíl ze severní strany, přičemž jsme cestou přibrali obtížnou ferratu Češka koča.

Start z obce Zgornje Jezersko

Z kempu Grintovec do příhraniční obce Zgornje Jezersko (cca 900 m n. m.) dojíždíme asi 11 kilometrů. V centru vesnice bez problémů nacházíme parkoviště zdarma, které je výchozím a koncovým bodem našeho dnešního okruhu. Obec leží v údolí potoka Jezernica, na rozhraní dvou pohoří: Kamnicko-savinjských Alp a Karavanek. Vesnice na nás dělá velmi dobrý dojem: kam oko dohlédne, tam udržované budovy, nádherné výhledy a intenzivní zeleň.

Parkoviště ve Zgornjem Jezersku opouštíme kolem 8:30. Prvních půl kilometru jdeme po chodníku u hlavní silnice v obci. Naši pozornost upoutá automat na lokální mléčné výrobky na autobusové zastávce. Vhazujeme pár eur a vytahujeme z něj po sladkém jogurtu. Lokální speciality je třeba ochutnat! Následně odbočujeme doprava a přecházíme přes most na řece Jezernica. Další dva kilometry jdeme po ploché cestě vedoucí podél pravého břehu řeky. Tímto způsobem se dostáváme k malému jezeru Planšarsko jezero. Obcházíme ho ze severu a vycházíme na rozlehlou zelenou louku s dechberoucím výhledem na hlavní masiv Kamnicko-savinjských Alp.

Po přechodu louky se vracíme do lesa. Po necelých třech kilometrech chůze přicházíme na velké parkoviště v nadmořské výšce cca 1 000 m n. m. V první chvíli mám pocit, že jsme to logisticky úplně nezvládli – vždyť nechat auto tady by nám zkrátilo trek o 6 km po téměř rovinatém terénu! Nálada se mi vrací až ve chvíli, kdy zjišťuji, že je to placené parkoviště. V tu chvíli se zase cítím jako mistr plánování – my jsme sice auto nechali daleko, ale aspoň zadarmo!

Ferrata Češka koča (E)

Za parkovištěm začíná lesní cesta konečně rovnoměrně stoupat. Po kilometru narážíme na dolní stanice dvou nákladních lanovek: první z nich zásobuje Českou chatu (Češka koča) na Spodnjich Ravnich, druhá Kranjskou chatu na Ledinách. Od této chvíle ještě půl kilometru rovně a je čas odbočit doprava – na přístupovou stezku k ferratě Češka koča. Přístup pod železnou cestu je celkem dobře značený. Stezka nyní vede sutí a kamenitým terénem, mezi nízkou vegetací a s pěknými výhledy.

Ferrata Češka koča začíná v nadmořské výšce cca 1 250 m n. m. Obtížnost této cesty byla Slovinci vyhodnocena jako „E“, zatímco Němci z webu bergsteigen.com ji hodnotí jako „náročné D“ (topo z bergsteigen.com najdete pod tímto odkazem). Ať je to jak chce – není to ferrata pro začátečníky.

Do ferraty vstupujeme kolem 10:20, tedy dvě hodiny po opuštění vesnice Zgornje Jezersko. Cesta je náročná od samého začátku – hned na úvod je třeba překonat skalní stěnu hodnocenou jako C/D. Jakmile ji překonáme, dostáváme se k nejtěžší části ferraty – technickému lezení hodnocenému jako E. Na tomto místě zastavujeme a pozorujeme, jak si s touto železnou cestou snaží poradit turista před námi. Trápí se, až to vzdá, opatrně sestoupí a zvolí obcházku bokem. Málo povzbudivé, co?

A skutečně – úsek je mírně převislý, prakticky kolmý a nesmírně náročný. Martina, která má se skalním lezením větší zkušenosti než já, si zde vede docela dobře. Já úsek překonávám s duší na rameni, křečovitě se držíc ocelového lana. Ihned po průchodu cítím, že jako ferrata to na mě bylo trochu příliš. Nechápejte mě špatně, ale železné cesty nejsou lezení. Nepoužívá se zde skutečné jištění, jen něco, co nám při pádu dovolí nezemřít. Takže zatímco bych tento úsek rád překonal s lanem, expreskami a v lezečkách, na ferratu bych se už nevrátil.

Po překonání úseku „E“ ocelová lana na chvíli mizí a terén se narovnává. Tímto způsobem přicházíme pod další skalní stěnu. Nyní stojíme pod velkým převisem, jehož obtížnost je hodnocena jako D/E. Tentokrát jdu první já. Málo elegantním, čistě silovým pohybem se vytahuji na ocelovém laně a drápu se na další skalní polici. Větší problém zde má Martina – převis se jí nelíbí natolik, že chvíli uvažuje o jeho obcházení po okolních skalách. Když je však jasné, že okolní skály snadnější průchod nezaručují, také ona velmi silovým způsobem zvládá ono problematické místo. Další část ferraty je již mnohem snazší – obtížnost dosahuje písmene C. Lezení je docela příjemné a většinou nevyžaduje držení se ocelového lana. Vápenec zaručuje jisté chyty a pražící slunce činí skálu velmi příjemnou na dotek.

Česká chata pod horami (Češka koča na Spodnjih Ravneh)

Ferratu Češka koča končíme v 11:20, což znamená, že její průchod nám zabral asi hodinu. Pár minut poté se hlásíme v České chatě na Spodnjich Ravnich (Češka koča na Spodnjih Ravneh, 1542 m n. m.), kde si s velkým uspokojením dopřáváme studeného nealkoholického radlera. Na chvíli líně odpočíváme na pohodlných lehátkách a užíváme si teplo pálícího slunce. Jméno chata získala po české sekci Slovinského alpinistického svazu z Prahy, která v roce 1900 iniciovala její výstavbu. Od objektu se rozprostírá fantastické panoráma na nejvyšší partie Kamnicko-savinjských Alp. K chatě samozřejmě není nutné jít ferratou – ze zmíněného lesního parkoviště sem vede i obyčejná turistická stezka bez jakýchkoliv technických obtíží.

Výstup od chaty na sedlo Mlinarsko sedlo

Chvilka oddechu a vyrážíme dál! Výšku nabíráme sutinovou stezkou, která nás mnoha serpentinami vede pod mocnou stěnu Grintovce. Zpočátku je výstup intenzivní, ale docela pohodlný. Stezka je vyšlapaná a dobře viditelná. S nabývající výškou se terén kolem nás stává stále surovějším a poslední traviny mizí pod náporem všudypřítomných skal. V nadmořské výšce 1800 m n. m. se nachází rozcestí: dále rovně vede Frischaufova pot a doprava odbočuje Kremžarjeva pot. Obě cesty umožňují zdolání Grintovce – první z nich z východu, druhá ze západu. Původní verze předpokládala, že jedna stezka poslouží jako výstup a druhá jako sestup. Na místě se ale ukazuje, že Kremžarjeva pot je pro turisty uzavřena. Nakonec na Grintovec stoupáme cestou Frischaufova pot a stejnou se vracíme.

Čím výše, tím méně pohodlný je výstup. V určitém momentě už jdeme po kluzké suti, která místy způsobuje nemalé navigační problémy. Trek v sutinovém terénu nás natolik pohltil, že jsme přehlédli moment, kdy stezka odbočuje ze suti na skalní stěnu Grintovce (zhruba v nadmořské výšce 1 950 m n. m.). Vstupujeme tedy na skálu na nesprávném místě, ale naštěstí rychle znovu nacházíme kontakt s vyšlapanou cestou. V další části stezka představuje intenzivní výstup s prvky drobného lezení. Podle statistik ze Stravy jsme na pouhém jednom kilometru získali více než 400 metrů převýšení. Stezka tedy dává trochu zabrat, zejména při dnešní teplotě vzduchu. V některých úsecích je cesta zajištěna kramlemi a úseky ferraty. S nabývající výškou získáváme stále lepší panoráma na Karavanky a údolí, ze kterého jsme sem přišli.

Hřebenová cesta na Grintovec

Mlinarsko sedlo (2 334 m n. m.) dosahujeme pár minut po 14:00 (tedy něco málo přes dvě hodiny po opuštění chaty). Nyní míříme na západ – ze sedla na vrchol Grintovce máme před sebou ještě kilometrový hřebenový úsek. Kdybychom se vydali na východ, mohli bychom dojít na Skutu (2 532 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol Kamnicko-savinjských Alp, a to hned ve dvou variantách: klasicky nebo přes ferratu vedoucí přes vrchol Dolgi hrbet (2 473 m n. m.).

Cesta ze sedla na Grintovec nám zabere asi 30 minut. Vyžaduje překonání středně náročného terénu, částečně zajištěného kramlemi a ferratou. Dojem dělá všudypřítomná expozice a úžasné výhledy do všech směrů. Cestou na Grintovec mineme ještě jeden vrchol (zpočátku nám připadal jako hlavní cíl) – Mali Jezerski Grintovec o výšce 2 447 m n. m. Na Grintovci (2 558 m n. m.) jsme v 14:35, tedy po více než šesti hodinách od opuštění chaty. Únava je velká, ale… máme to! Naše horské CV se právě rozšířilo o další nádherný vrchol, nejvyšší v pohoří Kamnicko-savinjských Alp. Mimochodem, v tabulce výšek je Grintovec přesně na stejné úrovni jako tatranský Kežmarský štít, na kterém jsme měli možnost být před měsícem a půl.

Jak se na nejvyšší vrchol sluší, z Grintovce je široké panoramatické výhledy. Na severu máme Karavanky, nejnižší ze tří slovinských pohoří, která překračují výšku 2 000 m n. m. Na západě se nachází již zmíněná Skuta a desítky dalších vrcholů Kamnicko-savinjských Alp. Na jihu je dobře vidět masiv Kalského Grebena (2 224 m n. m.). Za ním se rozkládá rozlehlé údolí Sávy, na jehož dně se rýsují mj. budovy Kranje, vzletová dráha letiště Lublaň nebo pás dálnice A2. Konečně na východě dobře vidíme mohutný vrchol Jezerska Kočna (2 540 m n. m.), druhý nejvyšší v Kamnicko-savinjských Alpách (a zároveň položený na samém kraji pohoří). Dnes viditelnost omezuje horký vzduch, ale při lepší průhlednosti lze z Grintovce obdivovat i Julské Alpy.

Sestup z Grintovce

Po několika minutách odpočinku, jídla a pití se vydáváme na cestu zpět. Vracíme se stejným způsobem, jakým jsme sem přišli. Sestup ve skalnatém terénu nám zabere dost času, ale na sutinovém svahu se daří trochu zrychlit tempo. Tímto způsobem se opět hlásíme v České chatě v 16:45 (dvě hodiny po začátku sestupu). Tentokrát se však nerozhodujeme polehávat na lehátkách, protože před námi je ještě 4,5kilometrový úsek sestupu. První kilometr traverzujeme malebný svah s idylickým výhledem na údolí Ravenska Kočna (teda na to údolí, kterým jsme šli směrem nahoru). Následně stezka mizí v lese a vynořuje se z něj až po cca dvou kilometrech. V této fázi naši pozornost vzbuzuje skupina sympatických skalek, které se nacházejí přímo u stezky. Z lesa vycházíme na rozlehlou pastvinnou louku s šíleným výhledem na surový vápenec Kamnicko-savinjských Alp. Ano… Cítím, že právě takové panoráma potřebuji na zakončení mé letošní alpské dobrodružné cesty.

Do obce Zgornje Jezersko dorážíme pár minut po 18:00. Náš dnešní výlet nám tedy zabral cca 10 hodin. A co říct… cítím plné uspokojení. Další alpské pohoří, další mocný vrchol do už docela bohaté sbírky. Šířeji vzato – velmi intenzivní tři dny ve slovinských horách, více než 6 000 metrů převýšení. A teď? A teď je čas na večerní procházku Lublaní a následně nocleh v kempu poblíž Mariboru.

Datum výletu: 13. srpna 2025

Statistiky výletu: 19 km, 2 100 metrů převýšení

Děkuji za čas strávený čtením mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze s novým obsahem, zvu vás ke sledování mého Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každé „to se mi líbí“, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.

Mapa výletu