Glittertind v pohoří Jotunheimen je druhým nejvyšším vrcholem Norska a celého Skandinávského pohoří (po Galdhøpiggenu). Výstup na vrchol není technicky náročný, ale může být docela slušnou kondiční výzvou. Na rozdíl od toho, co stále najdete na některých mapách, tento vrchol již v současnosti nepokrývá ledovec. Na Glittertind budu vzpomínat především kvůli poněkud monotónnímu stoupání, jehož námaha však byla beze zbytku vykompenzována úchvatnými výhledy. Zvu vás na reportáž z výstupu na vrchol z chaty Glitterheim a sestupu do blízkosti Spiterstulenu!
OBSAH:
- Den odpočinku v údolí Veodalen
- Z tábořiště do Glitterheimu
- Glittertind – výstup na vrchol
- Glittertind – vrchol
- Sestup z Glittertindu do Spiterstulenu
- Mapa trasy
Den odpočinku v údolí Veodalen
Třetí den našeho pobytu v Jotunheimen nás probouzí zvuk deště. Nejsme tím nijak zvlášť překvapeni. Předpovědi už dlouho dopředu na tento den hlásily výrazné zhoršení počasí. Upřímně řečeno, pršelo nakonec méně, než předpovídal vždy pesimistický web yr.no. Dešťové srážky však byly natolik vydatné, že start túry na Glittertind bylo nutné odložit na pozdější hodinu. Protože se však obloha delší dobu nehodlala ani na moment vyjasnit, rozhodli jsme se udělat si v trekkingu den volna. Glittertind je koneckonců vysoká hora a nikomu z nás se na ni nechce lézt za nejistých podmínek. Zároveň, když už jsme pod ní a na její zdolání se naladili, bylo by hloupé jen tak projít kolem druhého nejvyššího vrcholu Norska, že?
Na pauzu ve Veodalenu vzpomínám moc rád! V údolí není vůbec žádný signál, takže jsme po celý dlouhý den ušetřeni všech podnětů, které nám každodenní přístup k internetu servíruje. Místo scrollování Instagramu si povídáme, společně vaříme a hrajeme nekonečnou partii mariáše. Kolem odpoledne pak začínají první výpravy do nešťastné chaty Glitterheim. Proč nešťastné? Pro odpověď na tuto otázku vás odkazuji na předchozí příspěvek. Já s Martynou se rozhodujeme zaskočit do chaty na kávu. No, nebyla to sice nejlepší káva mého života, ale stěžovat si nebudu. Kromě toho celá naše skupina využívá Glitterheim také k… hygieně. Ukazuje se totiž, že do koupelny v chatě vede zadní vchod a voda ve sprše je uklidňující teplá. Den sladkého lenošení mi také ukazuje, že čas strávený v horách nemusí být vždy jen o ambiciózních sportovních výkonech. Ne vždy má smysl spěchat, zvláště v tomto bláznivém světě, kde toho má většina z nás na starosti tolik.
Z tábořiště do Glitterheimu
Druhý den se probouzíme do úplně jiné reality: bezmračná obloha, nádherná viditelnost. Rychle tedy balíme věci a vyrážíme! Lenošení bylo fajn, ale dnes máme před sebou vysokou horu – druhou nejvyšší v celé Skandinávii!
Mimochodem, to, zda je skutečně druhá nejvyšší, bylo ještě donedávna předmětem sporů. Po staletí byl totiž vrchol Glittertindu pokryt silnou vrstvou ledovce. Podle mapy z roku 1917 dosahovala výška hory (včetně ledovce na ní) 2 481 m n. m. Sousední Galdhøpiggen měří 2 469 m n. m., ale jeho vrchol nebyl ledovcem nikdy pokryt. Vznikl tak definiční problém – určuje výšku vrcholu nejvyšší bod skály, nebo nejvyšší bod ledového pole? Otázka to byla zásadní, protože se rozhodovalo o tom, která z hor má být považována za nejvyšší v celém Norsku. Dá se říct, že problém se vyřešil sám. V důsledku prudkých klimatických změn se ledovec na vrcholu Glittertindu rok od roku zmenšoval, až nakonec v září 2023 zmizel úplně. Což je škoda, protože na archivních fotografiích vypadal úžasně… Pro útěchu, velké plochy věčného ledu se stále dochovaly na severních svazích Glittertindu a jsou skvěle viditelné – jak z turistické trasy, tak ze samotného vrcholu.
Tábořiště opouštíme několik minut po 7. hodině ranní. Míříme k nám již dobře známé chatě Glitterheim (1 384 m n. m.). Tam, s využitím dostupné teplé vody, rychle sníme poslední ovesné kaše a dopijeme čaj. Kolem 8. hodiny už jsme připraveni a odhodláni začít stoupat. Počasí je stále nádherné, viditelnost jako břitva. Na tomto místě se loučíme se třemi našimi společníky, kteří si vybrali jinou variantu cesty do Spiterstulenu: nikoli přes vrchol Glittertindu, ale přes blízké sedlo Velsglupen (1650 m n. m.). Hodně štěstí a uvidíme se za pár hodin!
Glittertind – výstup na vrchol
Trasa z Glitterheimu na Glittertind měří 6 kilometrů a vyžaduje překonání 1 050 výškových metrů. Stoupání začíná prakticky hned po opuštění areálu chaty a v celé délce trasy je poměrně rovnoměrné. Ostatně je to vidět i na mapě – po dlouhou dobu se hustota vrstevnic vůbec nemění. Tento fenomén potvrzují i statistiky ze Stravy – na jednotlivých kilometrech nastoupáme postupně 170 m, 183 m, 180 m, 188 m. Terén se narovnává až ve vyšších partiích Glittertindu – na posledních dvou kilometrech musíme překonat 103 a 124 výškových metrů.
S přibývající výškou se po levé straně otevírají neuvěřitelné výhledy na zaledněné vrcholy a jezero Nedre Steinbuvann. Přibližně hodinu po opuštění chaty mizí poslední stébla trávy – dále cesta vede už výhradně po kamenech různých velikostí. Ze všech stran nás nyní obklopuje obrovská skalnatá poušť, takže stoupání působí monotónně a trochu únavně. Trasa je docela dobře značená kamennými mužíky s namalovaným červeným písmenem „T“. Samozřejmě zde ale nečekejte žádné kamenné chodníky, jaké známe z Vysokých Tater.
Když už jsme docela vysoko, začínají se na obloze tvořit hrozivé mraky. Naštěstí pro nás ale tak rychle, jak přišly, zase odešly. Naděje na výhledy z vrcholu tak zůstává neohrožena. Ve výšce kolem 2200 m n. m. se dostáváme na okraj mohutného ledovce Gråsubrean. Na chvíli se zde zastavujeme a s úžasem pozorujeme obrovskou plochu věčného ledu. Psal jsem o tom už nejednou, ale dovolím si to zopakovat: ledovce v sobě mají cosi magického. Při pohledu na ně cítím směs respektu, neklidu a těžko popsatelného nadšení. Gråsubrean je navíc právě ten ledovec, který kdysi dosahoval až na samotný vrchol Glittertindu a umožňoval tak celé hoře držet prvenství ve Skandinávii.
Glittertind – vrchol
Vyhlídka na ledovec už je jen kousek od vrcholu. Na samotný Glittertind (2 452 m n. m.) nakonec vystupujeme v 11:40, tedy po zhruba 3,5 hodinách chůze. Čas je to velmi dobrý, vezmeme-li v úvahu, že jdeme s těžkými batohy – tipuji, že nalehko bychom to zvládli podstatně rychleji. Na vrcholu je to naprosto pohádkové! Jižním směrem máme úchvatný výhled na největší skupinu ledovců v Jotunheimenu (včetně toho největšího, ledovce Veobrean) a na desítky dvoutisícovek. Zajímavé je to i z druhé strany. Zatímco severní svahy Glittertindu jsou velmi mírné, z jižní strany zeje opravdová propast. Na jejím dně leží ledovec Grotbrean, malebně rozdělený na dvě části masivem s krásným názvem Trollsteineggje (2300 m n. m.).
Na vrcholu Glittertindu si děláme delší pauzu na oběd. Zapalujeme plynové vařiče a zanedlouho už se ládujeme lyofilizovaným jídlem a zapíjíme ho čajem. Jedinou nevýhodou jídla v takových podmínkách (alespoň v mém případě) byla nutnost navléknout na sebe hned čtyři různé vrstvy oblečení. Teplota na vrcholu se totiž pohybovala kolem nuly. Najedení a odpočatí vyrážíme dál. Na sestupové trase potkáváme několik krajanů, které zjevně očarovala vytrvalost našich statečných holek („S takovými batohy na vrchol? Je vidět, že jsou to Polky!“).
Sestup z Glittertindu do Spiterstulenu
Z Glittertindu sestupujeme směrem k chatě Spiterstulen. Z této strany cesta vede rovněž přes obrovskou kamennou poušť. Výhledy severním směrem jsou stále vynikající a pomalu se odkrývají i ty na západ. Trochu náročnější to začíná být zhruba ve výšce 2000 m n. m. Zde musíme překonat strmý sestup po sypké, zrádné pěšině. Musíme se maximálně soustředit, zvláště když nám tento úsek nijak neusnadňuje patnáctikilový batoh. Musím přiznat, že toto místo trochu nahlodalo naši morálku. V jednu chvíli proto volím vhodný okamžik, zastavuji se a vytahuji z batohu čokoládu – spolehlivý způsob, jak si zlepšit náladu i motivaci. A opravdu, dál se sestupuje tak nějak snáze. Pro milovníky statistik uvádím ze Stravy, že na kilometru s tímto náročným sestupem jsme klesli o celých 380 výškových metrů.
Přibližně ve výšce 1700 m n. m. se terén výrazně narovnává. Nyní jdeme půvabným údolím, jehož středem protéká řeka, na mapě bez jména. Podklad je sice stále převážně kamenitý, ale místy už začíná prorážet první tráva. Nádherné výhledy se odtud otevírají západním směrem. V jednu chvíli si uvědomuji, že se mi v celé své kráse ukázal Galdhøpiggen, nejvyšší vrchol Norska a náš cíl na zítřejší den. Sestup je docela příjemný: sice už v nohách trochu cítím ušlé kilometry, ale kolem je tak idylicky…
Jedinou obtíží v tomto úseku je překonání bezprizorní řeky protékající středem údolí. Oproti očekávání není nalezení vhodného místa vůbec jednoduché. V červenci jsou totiž řeky napájeny vodou z tajících ledovců, a proto jsou mnohem širší, než by odpovídalo mapám. Na vlastní kůži se o tom přesvědčuje Izka, která v jednu chvíli s cáknutím končí ve zrádné řece. Ale je to drsná holka, vůbec nic si z toho nedělá! Sám její chybu dosti rychle opakuji na dalším provizorním brodu. O něco málo přes kilometr dále totiž musíme překročit řeku Skauta, která je také mnohem širší, než by se zdálo podle mapy. Opatrně tedy přecházíme z jednoho kamene na druhý a neustále hledáme nejlepší možnost. V jeden moment se rozhoduji pro riskantnější krok, což pro mě končí šokovou terapií v ledové vodě. Naštěstí je řeka velmi mělká, takže to odnesly jen mokré boty.
Brzy po překročení řeky Skauta se napojujeme na trasu vedoucí z Glitterheimu přes sedlo Velsglupen. Tam už na nás čekají zbylí tři spolucestovatelé: Arek, Ania a Dominik. Dáváme si společnou pauzu, vyhříváse na odpoledním slunci a jíme gumové medvídky. Občas se podíváme na Glittertind, který jsme nechali za sebou a který z této perspektivy vypadá docela nenápadně. Poté společně překonáváme posledních 350 výškových metrů sestupu. V těchto místech má již stezka podobu jasné, poměrně široké cesty. Sestup po celou dobu doprovází nádherný výhled na údolí Visdalen, kde plánujeme strávit dnešní noc.
Něco po 17. hodině se ocitáme na asfaltové silnici spojující Spiterstulen s civilizací. K chatě dorážíme o patnáct minut později. S velkým uspokojením si objednávám kávu – cítím, že po celém dni chůze si ji zasloužím jako málokdo! Spiterstulen je mimochodem mezi norskými horaly velmi známé místo. Proslul především jako skvělý výchozí bod do vysokých hor. Majitelé objektu uvádějí, že v dosahu jednodenní túry ze Spiterstulenu leží hned sedmnáct vrcholů přesahujících 2 300 m n. m. Samotná chata se přitom nachází poměrně nízko, ve výšce 1 111 m n. m.
Po kávé zdoláváme poslední úsek dnešního treku, což znamená, že se prostě vzdálíme o kilometr od Spiterstulenu. Tato chata, podobně jako Glitterheim, má totiž výhradní právo na ubytování v okruhu jednoho kilometru od objektu. Abychom mohli stanovat zdarma, musíme z tohoto okruhu odejít. Stan stavíme na nádherném místě u dravé a široké řeky Visy. Někteří odvážlivci se v jejích ledových vodách jdou dokonce koupat. Já patřím k těm teplomilnějším, takže je jen pozoruji zdálky. Později večer se pak k našemu tábořišti zatoulalo velké stádo divokých sobů. Co k tomu dodat – je tu krásně! A zítra? A zítra jdeme na Galdhøpiggen!
Datum výletu: 23. července 2024
Statistika výletu: 19 km, 1 115 metrów převýšení
Děkuji Jaromírovi a Martě za krásné fotky, které jsem pro tento příspěvek použil! A pokud hledáte více informací o cestování po Jotunheimenu, klikněte zde.
Děkuji za váš čas strávený čtením mého příspěvku! Pokud chcete mít přehled o novém obsahu, zvu vás k mému sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář i sdílení. Pokud považujete moji tvorbu za hodnotnou a chcete mě podpořit, můžete mi pozvat na virtuální kávu na buycoffee.to.
