Galdhøpiggen (2 469 m n. m.) je nejvyšší vrchol Norska, Skandinávského pohoří a celé severní Evropy. Nachází se v národním parku Jotunheimen, který je proslulý svými rozlehlými ledovci, úchvatnými jezery a údolími a nekonečnými kamennými pouštěmi. Vrchol leží ve středním Norsku, přibližně 350 km od Osla. Galdhøpiggen je součástí Koruny Evropy.
OBSAH:
- Galdhøpiggen – praktické informace
- Lekce trpělivosti v údolí Visdalen
- Trasa na Galdhøpiggen variantou od Spiterstulen
- Vrchol Galdhøpiggen – na střeše Norska
- Mapa výletu
- Galdhøpiggen – stručná historie lidského objevování
Galdhøpiggen – praktické informace
Nejoblíbenějším výchozím bodem pro výlety na Galdhøpiggen je soukromá horská chata Spiterstulen (1 111 m n. m.) nacházející se v údolí Visdalen. Objekt disponuje ubytovací kapacitou pro cca 280 hostů, velkou jídelnou, vlastním kempem a koupelnami s horkou sprchou. Chata není otevřena celoročně. V roce 2024 byla v provozu od 15. března do 5. května a od 31. května do 29. října. K chatě vede asfaltová silnice, takže je snadno dostupná autem. Jediným problémem mohou být náklady: platí se jak za vjezd na silnici, tak za parkovací místo u Spiterstulen.
V Norsku je legální stanovat kdekoli, pokud místo zanecháte v původním stavu. V případě údolí Visdalen je však třeba mít na paměti, že Spiterstulen má jakousi exkluzivitu na poskytování ubytování v okruhu jednoho kilometru od objektu. Chceme-li stanovat zdarma, musíme se jednoduše vzdálit do příslušné vzdálenosti od chaty.
Od Spiterstulen vede na Galdhøpiggen značená turistická trasa. Trasa je fyzicky poměrně náročná, ale nevyžaduje přechod ledovce (a tedy ani nošení kilogramů vybavení navíc). Stezka od chaty na samotný vrchol je dlouhá 6 kilometrů a vyžaduje překonání 1 400 metrů převýšení. Trasa umožňuje kromě Galdhøpiggenu stanout i na dalších dvou dvoutisícovkách – Svellnose (2 272 m n. m.) a Keilhaus topp (2 355 m n. m.). Právě tuto variantu popíši v tomto příspěvku.
Alternativní trasa na Galdhøpiggen vede od chaty Juvasshytta (1 841 m n. m.), nejvýše položené horské chaty v Norsku i na celém Skandinávském poloostrově. I přes značnou nadmořskou výšku tam vede asfaltová silnice. Varianta od Juvasshytty přechází přes ledovec Styggebrean, takže její zdolání vyžaduje odpovídající vybavení a dovednost jej používat. Z tohoto důvodu je tato stezka pro turisty dostupná pouze v doprovodu místního průvodce. Další zajímavost: u chaty Juvasshytta se nachází dolní stanice lyžařského vleku. Jak správně tušíte, jde o nejvýše položené lyžařské středisko ve Skandinávii.
Více praktických informací o cestování a kempování v horách Jotunheimen najdete v samostatném příspěvku. Pokud hledáte informace o historii objevování Galdhøpiggenu, najdete je na konci tohoto článku.
Lekce trpělivosti v údolí Visdalen
Dnes zvoní budíky ve velmi časnou hodinu. Není se čemu divit: náš plán na dnešek je nesmírně ambiciózní. Jelikož nás předevčírem silné deště zastavily v údolí Veodalen na celý den, dnes chceme dopoledne stanout na nejvyšším vrcholu Norska a odpoledne přesunout náš tábor o několik kilometrů dál.
No, plány jsou jedna věc, realita druhá. Ráno nás vítá dalším deštěm a úplnou oblačností. V našem táboře zavládly rozpaky. Všichni si uvědomujeme, že tlačit se nahoru v takových podmínkách nemá smysl, ale zároveň s každou hodinou zpoždění klesají naše šance na realizaci dnešního plánu. Nakonec vyhrála racionální varianta. Po analýze předpovědi počasí se rozhodujeme odložit výstup na Galdhøpiggen na dnešní podvečer a mírně upravit náš plán na zbývající dny v Jotunheimenu. Délka norského dne nám dává při plánování jistý komfort. Stmívá se až kolem 23:00, takže si můžeme dovolit dobýt nejvyšší vrchol Norska v podmínkách, o kterých jsme snili.
Takže znovu odpočíváme! Někteří z nás využívají tento moment k opětovné návštěvě nedaleké soukromé chaty Spiterstulen. Je to mimochodem velmi známé místo mezi milovníky cestování po Jotunheimenu. Majitelé objektu tvrdí, že v dosahu jednodenního treku od Spiterstulen se nachází až sedmnáct horských vrcholů měřících přes 2 300 m n. m. My využíváme Spiterstulen hlavně k doplnění zásob vody a… gumových bonbonů. U těch druhých si v Norsku musíte dávat velký pozor. Pamatujte, že velmi oblíbenou příchutí místních bonbonů je uhelně černá lékořice…
Čekání na vhodné podmínky je také dobrou příležitostí k plnému docenění kouzla místa, ve kterém se právě nacházíme. Údolí Visdalen si zapamatuji jako jedno z nejkrásnějších míst, která jsem mohl během naší norské expedice vidět. A podmínky? Podmínky se zdají s každou hodinou postupně zlepšovat. Přestává pršet a mraky se začínají mírně zvedat. S nadějí vzhlížíme k nebi a celé to čekání v nás vyvolává nádech vzrušení.
Trasa na Galdhøpiggen variantou od Spiterstulen
Konečně vyrážíme z tábora pár minut po 17:00. Rychlým tempem zdoláváme jediný rovinatý úsek – kilometr od našich stanů k chatě Spiterstulen. Poté přecházíme most přes řeku Visa a v podstatě ihned začínáme skutečné stoupání. Hned je znát, že stezka je využívaná častěji než ostatní trasy v národním parku Jotunheimen. V počáteční fázi pochodu kráčíme po pohodlné a široké cestě vinoucí se v serpentinách do strmého svahu. Trasa je značena písmenem „T“ namalovaným na kamenech červenou barvou. S přibývajícími výškovými metry se otevírá zajímavé panorama údolí Visdalen a masivu Spiterhøe (2 033 m n. m.) tyčícího se nad Spiterstulen.
Čím výše se dostáváme, tím drsnější je naše okolí. Zatímco na dně údolí bylo možné zahlédnout pár osamocených stromů, v nadmořské výšce kolem 1 500 m n. m. jsou jediným prvkem krajiny všudypřítomné kameny. S každým metrem se vyšlapaná pěšina rýsuje méně a méně, až nakonec zmizí úplně. Kráčíme nekonečnou kamennou pouští a pečlivě hledáme kamenné mužíky potřené červenou barvou. Uběhne asi hodina a půl výstupu, když se na naší trase začínají objevovat první pole neroztátého sněhu. Jedno z těchto polí budeme muset dokonce přejít.
Výstup je po celou dobu fyzicky značně náročný. I když jdeme nalehko, téměř 1 400 výškových metrů na 6 kilometrech si vybírá svou daň (pro srovnání – trasa z Kuźnic na Świnici vyžaduje podobné převýšení, ale na vzdálenosti 9 kilometrů). Úkol neusnadňuje ani nerovný, kamenitý podklad, který vyžaduje soustředění při každém kroku. Na výstupu však nejsou žádné technické obtíže. Ruce používáme jen sporadicky a výhradně v vrcholových partiích.
Kolem 20:00 se hlásíme na prvním vrcholu dne – Svellnose (2 272 m n. m.). I přes značnou oblačnost z vrcholu zahlédneme tělesa dvou masivních ledovců: Svellnosbrean je vlevo a Styggebrean vpravo. Samotný Styggebrean se rozkládá na ploše celých 5 kilometrů čtverečních, což je téměř 10krát více než největší ledovec v Pyrenejích, Aneto. Při sestupu ze Svellnose máme možnost kráčet po okraji této masivní zmrzlé hmoty. Upřímně? Cítím trochu hrdosti. Stalo se, že už čtvrtý rok po sobě trávím dovolenou na ledovci. A pohled na ty majestátní bílé pláně mě utvrzuje v tom, že tuhle krásnou šňůru nehodlám přerušit.
Nyní kráčíme krátkým hřebenovým úsekem. Sestupujeme do mělkého sedla (2 250 m n. m.), abychom o chvíli později znovu stoupali na druhý vrchol dne – Keilhaus topp (2 355 m n. m.). Nebudu to tajit, začínáme spěchat. Hodinky na našich zápěstích nám neúprosně připomínají, že i s ohledem na zdejší dlouhé dny je už docela pozdě. Z Keilhaus topp už vidíme hlavní cíl dnešního výletu – střechu Norska zahalenou v hustém mraku.
Vrchol Galdhøpiggen – na střeše Norska
Mezi Keilhaus topp a Galdhøpiggenem máme možnost ujít pár kroků po malém úseku ledovce Styggebrean. A pak? Pak už jsou to jen závěrečné 100 výškové metry, poslední části kamenitého výstupu, a máme to! Jsme na nejvyšším vrcholu Norska! Je 21:00, takže celý výstup od tábora přes Spiterstulen trval přibližně čtyři hodiny.
Na vrcholu se nachází malý kamenný přístřešek – Knut Voles Hytte. Přes den se zde prodává drobné občerstvení a nealkoholické nápoje, ale v 21:00 je místo samozřejmě už dávno zavřené. Budova byla postavena v roce 1975 a byla pojmenována na počest vynikajícího horského průvodce v Jotunheimenu – Knuda Olsena Voleho. Ten se proslavil mimo jiné založením chaty Juvasshytta a uskutečněním prvního zimního výstupu na Galdhøpiggen v roce 1888.
Na internetu se lze dočíst, že za jasných dnů nabízí Galdhøpiggen panoramatický výhled na plochu přesahující 35 000 kilometrů čtverečních (to je zhruba velikost celého Středočeského kraje a Jihočeského kraje dohromady). I když si takovou viditelnost nemůžeme užít, ve srovnání s dopoledními podmínkami si opravdu nemáme na co stěžovat. Výhledy na okolní ledovce (a zejména Storjuvbrean, který s Galdhøpiggenem sousedí na západě) se zpod hustých mraků čas od času vynoří.
Po zhruba patnácti minutách na vrcholu se vydáváme na zpáteční cestu. Sestupujeme stejnou cestou, jakou jsme se sem dostali. Znovu zdoláváme malý úsek ledovce a hřebenový úsek vedoucí přes vrcholy Keilhaus topp a Svellnose. Sestup v kamenitém terénu vyžaduje neustálé soustředění, takže naše tempo klesání není nijak závratné. Svou roli hraje i lepšící se počasí! Mraky se pomalu trhají a odhalují stále více detailů okolní krajiny.
Viditelnost se zlepšuje natolik, že pár minut po 22:00 na Svellnose vidíme poprvé za dnešek slunce. Zastavujeme se a pohodlně se usazujeme, neboť nás Příroda zve na jedno ze svých nejkrásnějších představení. Po několik nádherných minut sledujeme masiv Galdhøpiggenu v záři zapadajícího slunce. Je to magické! A jako by to nestačilo, přímo vedle nás se objevuje neuvěřitelně jasný a tajemně krásný Brockenský přízrak.
Představení, krátká katarze a čas na návrat do reality! Znovu se prodíráme kamennou pouští a pracně ztrácíme další výškové metry. Monotónní sestup si zpestřujeme vášnivou hrou na „3P“. Věřte mi, čím níže se dostáváme, tím podivnější pojmy padají… Díky rovnoměrně rozmístěným kamenným mužíkům nečiní volba správného směru větší problémy. No, dobře… nečiní problémy většině z nás, protože já osobně končím mimo stezku docela často. Takže pokud patříte jako já mezi ty roztržité, raději zde nepřebírejte roli leadera :-).
Soumrak padá pár minut po 23:00. Možná není úplná tma, ale rozhodujeme se vytáhnout čelovky. Do našeho tábora dorážíme krátce po půlnoci – unavení, ale spokojení.
Datum výletu: 24. července 2024
Statistiky výletu: 14 km, 1 400 metrů převýšení
Další část popisu naší dovolené v Jotunheimenu najdete pod tímto odkazem.
Mapa výletu
Galdhøpiggen – stručná historie lidského objevování
Chápu, že ne každý je milovníkem historie, proto jsem informace na toto téma umístil až na konec svého příspěvku. Přesto vás upřímně vybízím k jejich přečtení. Pokud někoho takové zajímavosti zajímají, určitě si zde přijde na své.
Dlouhá léta byla za nejvyšší vrchol Norska považována Snøhetta (2 286 m n. m.) v pohoří Dovrefjell. Tato hora je skvěle viditelná z trasy Oslo – Trondheim, zatímco drsný a nehostinný Jotunheimen zůstával dlouho neobjeven. Z tohoto důvodu byl první výstup na Snøhettu uskutečněn již v roce 1798, v době, kdy o Galdhøpiggenu téměř nikdo neslyšel.
V roce 1844 se slavný norský geolog Baltazar Mathias Keilhaus spolu se dvěma studenty pokusil o první výstup na Galdhøpiggen. V té době už nebyl neznámou postavou. Keilhaus se v roce 1820 zúčastnil slavné výzkumné expedice, která vešla do historie jako „objevení Jotunheimenu“. Pokus však bohužel skončil neúspěchem. Kvůli hroznému počasí se Keilhaus rozhodl k ústupu. Nejvyšší bod, kterého tehdy badatel dosáhl, byl později pojmenován po něm – je to nám již známý Keilhaus topp.
Galdhøpiggen zůstával nezdolán dalších šest dlouhých let. V roce 1850 uskutečnili prvosvýstup místní obyvatelé – Steinar Sulheim, Ingebrigt N. Flotten a Lars Arnesen.
Steinar Sulheim je mimochodem docela zajímavá postava. V roce 1844 založil horskou farmu Spiterstulen, ke které nakonec přistavěl přístavek pro turisty. Sulheim byl jedním z prvních, kdo rozpoznal turistický potenciál Jotunheimenu a rozhodl se jej mírně zpeněžit. Steinar zemřel v roce 1856, ale jeho vize přežila. Potomci prvního majitele pokračovali v práci na přeměně horské farmy v turistickou chatu. Jak rostla popularita Jotunheimenu, rostl i Spiterstulen. Zajímavostí je, že objekt stále provozují potomci Steinara Sulheima. Aktuálně jde o sedmou a osmou generaci.
Jak bylo zmíněno výše, první zimní výstup na Galdhøpiggen uskutečnil legendární průvodce Knud Olsen Vole v roce 1888.
S rozvojem moderních měřicích technologií přestali mít Norové pochybnosti o tom, že nejvyšší vrchol jejich země se nachází v pohoří Jotunheimen. Donedávna však zůstávalo nevyřešenou otázkou, který přesně to je. Kromě Galdhøpiggenu aspiroval na prestižní titul střechy Skandinávie i nedaleký Glittertind. Celý problém spočíval v tom, že na rozdíl od Galdhøpiggenu byl Glittertind kdysi pokryt 30metrovou vrstvou ledovce. Bez ledovce měřil 2 452 m n. m. a včetně permafrostu 2 481 m n. m. Vyvstal tedy definiční problém – kde vrchol končí? V nejvyšším bodě skály, nebo v nejvyšším bodě ledovce pokrývajícího horu? Lze říci, že problém se vyřešil sám. V důsledku klimatického oteplování se ledovec na vrcholu Glittertindu v posledních sto letech postupně zmenšoval, až se nakonec v září 2023 definitivně rozpustil. Galdhøpiggen tak vyšel z bitvy o první místo ve Skandinávii vítězně a poražený Glittertind se musí pokorně spokojit se stříbrnou medailí. Jen toho ledovce je trochu škoda…
Děkuji, že jste si našli čas na přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být v obraze ohledně nového obsahu, zvu vás ke sledování na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář i sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás k pozvání na virtuální kávu na buycoffee.to.
