Věděli jste, že Tatry nejsou jediným slovenským pohořím, ve kterém se vyskytují dvoutisícovky? O něco jižněji, na druhé straně mohutné Liptovské kotliny, se totiž rozkládá masivní hřeben Nízkých Tater. Jeho nejvyšší vrcholy – Ďumbier a Chopok – měří postupně 2 046 m n. m. a 2 024 m n. m. Šířeji známý je druhý z nich, a to díky umístění největšího lyžařského střediska v celých Karpatech na jeho svazích. V tomto příspěvku popíšu výpravu z obce Demänovská Dolina na oba zmíněné vrcholy. Srdečně vás zvu!
Obsah
- Start z obce Demänovská Dolina
- Výstup na Krúpove sedlo (1 890 m n. m.)
- Ďumbier (2 046 m n. m.) – vrchol
- Hřebenová túra z Ďumbiera na Chopok
- Chopok (2 024 m n. m.) – vrchol
- Sestup z Chopku
- Mapa výletu
Start z obce Demänovská Dolina
Krátce po desáté hodině přijíždíme čtyřmi auty na parkoviště P4 Lúčky v obci Demänovská Dolina (cca 940 m n. m.). V zimní sezóně bývá tato rozlehlá plocha téměř vždy po okraj zaplněna auty. Dnes je tu však prázdno a za parkování se dokonce nevybírá žádný poplatek. Ve velké, čtrnáctičlenné skupině se vydáváme po zelené značce. Trasa vede Suchou dolinou podél říčky Demänovka. První dva kilometry jdeme po široké polní cestě, přičemž nabíráme přibližně 200 výškových metrů. Vegetace kolem stezky je poměrně řídká, což nám téměř od prvních minut túry umožňuje kochat se idylickými panorami nejvyšších partií Nízkých Tater. Před sebou vidíme hlavní hřeben a vlevo boční hřeben s vrcholy jako Tanečnica (1 681 m n. m.) nebo Prašivá (1 667 m n. m.). Značení stezky je spíše průměrné, o čemž se přesvědčuji, když se mi po chvilkové nepozornosti podaří dokonce mírně zabloudit.
Po dvou kilometrech se stezka zužuje a říčka Demänovka se stává nanejvýš potokem. O několik minut později vcházíme do hustého smrkového lesa a začínáme o něco ambiciózněji nabírat další výškové metry. Zpoza stromů vycházíme až na úrovni cca 1 420 m n. m. Krajinu kolem nás nyní tvoří poslední smrky, první trsy kosodřeviny a travnaté stráně. V tuto chvíli mi naplno dochází, jak výjimečné je místo, ve kterém mám tu čest pobývat. Suchá dolina na mě dělá obrovský dojem – obklopená majestátními hřebeny a překrásně vyzdobená podzimními barvami. Ach… a ty obrovské prostory…
Mimochodem, Nízké Tatry jsou považovány za divoké, těžko dostupné hory, které jsou jen v malé míře dotčeny ničivou rukou člověka. Rozhodující část pohoří je chráněna v rámci Národního parku Nízké Tatry, druhého největšího národního parku na Slovensku (park má rozlohu 728 km², o 10 km² větší je pouze TANAP – slovenský Tatranský národní park). Divokost těchto hor dnes pocítíme jen v omezené míře – Ďumbier a Chopok jsou přeci jen vrcholy těšící se velké oblibě.
Výstup na Krúpove sedlo (1 890 m n. m.)
Po opuštění lesa začínáme kondičně nejnáročnější část dnešního trekkingu: na vzdálenosti dvou kilometrů totiž překonáváme celých 500 výškových metrů. Zpočátku stezka vede úzkou hliněnou pěšinou. Po několika minutách chůze se naše cestička mění v solidní kamenný chodník. Takto, četnými serpentinami, se namáhavě šplháme vzhůru svahem. S každým dalším metrem výšky se obrovský prostor Suché doliny stává ještě působivějším. Ve výšce cca 1 820 m n. m. naši trasu kříží žlutá značka, vedoucí po bočním hřebeni, který odbočuje severním směrem z vrcholu Krúpové hole. Při návštěvě těchto končin je dobré vědět, že z důvodu ochrany přírody je tato stezka sezónně uzavřena od 1. října do 30. června.
O 12:30 se hlásíme na hlavním hřebeni Nízkých Tater, přesněji v Krúpovom sedle (1 890 m n. m.), které odděluje blízkou Krúpovou hoľu (1 922 m n. m.) od Ďumbieru. Náš dnešní cíl odtud vidíme již velmi jasně. Vrchol Ďumbieru je mimochodem velmi charakteristický: z jihu mírný, ze severu useknutý strmým skalním srázem. Mimochodem, takový tvar vrcholové kupole se mi z nějakého důvodu bude vždy spojovat s norským Glittertindem. Do této chvíle jsme šli téměř sami, ale v sedle turistický ruch výrazně houstne. Není se čemu divit: počasí přeje a kromě naší stezky se v Krúpovom sedle spojuje také hřebenovka z Chopku a trasa od Chaty generála Milana Rastislava Štefánika (velmi oblíbená u lidí zdolávajících Ďumbier z jižní strany). Kromě toho je výstup ze sedla jediným oficiálním způsobem (po značené cestě, tedy legálním), jak zdolat nejvyšší vrchol Nízkých Tater.
Ďumbier (2 046 m n. m.) – vrchol
V sedle se vydáváme po červené značce, která vede částí hlavního hřebene Nízkých Tater. Úsek z Krúpovho sedla na vrchol Ďumbieru má délku jen jeden kilometr, vyžaduje překonání cca 120 výškových metrů a po celé trase vede po pohodlném kamenném chodníku. Tento úsek tedy překonáváme celkem svižně, toužíce již po krásných výhledech a dobrém jídle na vrcholu. Zajímavostí je, že část turistů, které potkáváme, putuje v doprovodu svých mazlíčků. Dělají to zcela legálně – řád Národního parku Nízké Tatry je poměrně liberální a umožňuje brát psy na stezky pod podmínkou, že zvířata budou na vodítku a s náhubkem.
Na vrchol Ďumbieru (2 046 m n. m.) přicházíme několik minut před 13:00 hodinou, tedy po necelých třech hodinách od opuštění parkoviště P4 Lúčky. Nejvyšší bod Nízkých Tater dosahuji společně s Martynou, Jaromírem, Jagodou a Zosiou. Zbývající část naší skupiny se z Krúpovho sedla vydala přímo na Chopok.
Na vrcholu je poměrně hodně lidí, ale naštěstí se nám daří najít kousek volného místa na skále. Na vrcholu se nachází charakteristický dvojkříž, jeden ze symbolů Slovenska, přítomný i ve státním znaku. Kříže tohoto typu sem prý přišly spolu s Cyrilem a Metodějem ještě během pokřesťanšťování Velkomoravské říše v 9. století. Co se týče výhledů, Ďumbier je rozhodně silných 10/10. Největší dojem dělá panorama severním směrem: neuvěřitelně jasná linie Tater a dole mohutná Liptovská kotlina. V popředí máme skalní sráz, který prudce klesá ke třem ledovcovým kotlům. Z té výšky dělá velký dojem i délka zdejších dolin, které se táhnou bezmála 20 kilometrů!
Vlevo od Tater vidíme v celé kráse Chočské vrchy s vyčnívajícím Veľkým Chočem a za nimi Oravskou Maguru a Malou Fatru. Na západě v popředí vidíme další průběh hlavního hřebene Nízkých Tater (s Chopkem v čele) a v dálce Velkou Fatru, kterou jsme měli možnost poznávat včera. Konečně na východě se rýsuje Štiavnica (2 025 m n. m.), kterou jedni považují za boční vrchol Ďumbieru, jiní za samostatný vrchol, druhý nejvyšší v Nízkých Tatrách. Na Štiavnici nevede žádná značená turistická stezka, ale dá se na ni dojít vyšlapaným chodníčkem. Při pohledu dále tímto směrem uvidíme vrcholy východní části Nízkých Tater – tzv. Kráľovohoľské Tatry. Na jihu je výhled o něco méně působivý a rozprostírá se na pásma patřící do Slovenského rudohoří (mimo jiné na Poľanu a Veporské vrchy). A kdo ví? Možná na samotném horizontu svítí maďarský Kékes?
Hřebenová túra z Ďumbiera na Chopok
Na vrcholu Ďumbieru trávíme téměř 40 minut, pozorujeme výhledy a vyjídáme celý obsah našich batohů. Následně pokračujeme v pochodu po hlavním hřebeni směrem k našemu dalšímu cíli, Chopku. Vracíme se tedy do Krúpovho sedla a poté sestupujeme do poměrně hlubokého Demänovského sedla (1 756 m n. m.), které odděluje Krúpovou hoľu od vrcholu Konské (1 875 m n. m.). Jdeme nyní po červeně značené části nejdůležitější slovenské dálkové trasy – Cesty hrdinů SNP. Cesta je široká a pohodlná, proto naše hřebenová procházka patří k mimořádně příjemným zážitkům. Po celé délce stezky jsme obklopeni fantastickými výhledy a úchvatně otevřenými prostory.
Z Demänovského sedla začínáme mírně náročný výstup na Konské. Stezka však nevede na samotný vrchol hory, ale namísto toho jej traverzuje z jižní strany. Takto vycházíme na malé sedélko oddělující Konské od Chopku. Na této etapě se naše stezka mění v kamenný, pohodlný chodník. Před námi je posledních 170 výškových metrů zkondenzovaných do jednoho kilometru chůze.
Během výstupu naši pozornost upoutají dva turisté: otec a syn. Syn se zdá být v hrozném stavu: sotva stojí na nohách, není schopen mluvit, trápí ho křeče. Jeho otec se ho zjevně snaží „dotáhnout“ k vrcholu, ale vychází mu to dost krkolomně. Zastavujeme, snažíme se nějak domluvit. Jazyky jsou sice podobné, ale komunikace se Slovákem jde těžko. Rozhodneme se tedy zrychlit, abychom co nejdříve informovali o situaci záchranáře na vrcholu. Bohužel v tuto hodinu již na Chopku není žádný medik. Vracíme se tedy k nešťastným poutníkům – naštěstí jsou již o něco výše. Navzdory dřívějšímu odporu otec volá záchranáře. Nakonec oba pánové dosáhli vrcholu Chopku a zamířili k lanovce. Přestože již byla mimo provoz, v nouzovém režimu ji spustili a turisté byli bezpečně svezeni dolů. Proč o tom vůbec píšu? Jako varování, že hory se nesmí nikdy podceňovat! Turisté, které jsme potkali, zjevně nebyli kondičně připraveni na vybranou trasu. Skončilo to jen strachem, ale mohlo to dopadnout mnohem hůře…
Chopok (2 024 m n. m.) – vrchol
Chopok (2 024 m n. m.) je naopak hora velmi zastavěná: nachází se tu horní stanice lanovek střediska Jasná (Rotunda Chopok), stožár telekomunikačního vysílače, meteorologická stanice a horská chata Kamenná chata pod Chopkom. Gondoly fungují i mimo zimní sezónu, což umožňuje méně sportovně zdatným turistům rychle se dostat na hlavní hřeben Nízkých Tater. Mimochodem, zdejší lyžařské středisko vám mohu z celého srdce doporučit. Lyžoval jsem tu tři dny – v únoru 2022. Tento výlet jsem si zapamatoval jako jednoznačně nejlepší lyžovačku ve svém životě, nepochybně atraktivnější než Szczyrk nebo Białka. Stálo to celé majlant, ale nelitoval jsem ani jednoho utraceného centu. Obrovský výběr tras na obou stranách Chopku, vynikající úprava, fenomenální výhledy. Vážně, stojí to za to!
Po příchodu na vrchol Chopku vcházíme do chaty, kde se setkáváme se zbytkem naší skupiny. Objekt vznikl v roce 1996, původně sloužil jako ubytovna pro pracovníky zaměstnané při stavbě lanovky. Časem zde zařídili elegantní chatu s vyhlídkovou terasou. Jelikož už umírám hlady, objednávám si své oblíbené slovenské jídlo – smažený sýr s hranolky. Možná málo rafinované, ale jak chutné a syté…
Krátce před 16:00 hodinou se celá parta vyvalí z chaty a vystupujeme na vrcholovou kupu Chopku. Ještě několik metrů skalního výstupu a jsme na druhém nejvyšším vrcholu Nízkých Tater. Panoráma z Chopku se výrazně neliší od té, kterou jsme měli možnost obdivovat z Ďumbieru. Na vrcholu hrdě vlaje slovenská vlajka a na severu jasně vidíme celou linii Tater. A my? My po sté s nadšením sledujeme, jak v doprovodu zlatavé záře slunce pravidelně mizí za linií horizontu. Myslím si, že tento druh výhledů se neomrzí nikdy…
Sestup z Chopku
Čtvrt hodiny po 16:00 hodině začínáme sestup z Chopku. Všude kolem se stmívá a my pravidelně ztrácíme další výškové metry po modré značce. Jdeme nyní pod lanovkou, podél pásů, kde v zimě vedou lyžařské sjezdovky. Stezka zde vede po pečlivě upraveném kamenném chodníku, takže sestup je opravdu komfortní. U budovy Von Roll Luková odbočujeme doprava na červenou značku. Jdouce již v úplné tmě přicházíme k horní stanici sedačkové lanovky Rovná Hoľa. Jsme teď čtyři – spolu s Martynou, Jagodou a Zosiou jsme se pustili dopředu, chtějíce minimalizovat čas strávený na trekkingu potmě.
Podle mapy.cz vede pod lanovkou stezka, která nás v přímé linii dovede do osady Záhradky. Nuže… Jak se později ukázalo, právě zde začíná nejobtížnější část dnešního trekkingu. Stezka je totiž strmá, slabě viditelná a pořádně zarostlá. Ve vskutku dobrodružných podmínkách při světle čelovek tedy ztrácíme poslední metry převýšení. A abychom si dodali odvahu a odplašili případné medvědy… nahlas zpíváme nám známé vlastenecké písně. Vždyť koneckonců máme víkend nezávislosti! Z kronikářské povinnosti oznamuji, že zbytek party měl lepší nápad na ztrátu posledních metrů výšky. Sešli po lyžařské sjezdovce – o něco oklikou, ale s menším množstvím keřů ke zdolávání.
Z osady Záhradky překonáváme ještě kilometr mírného sestupu po asfaltové cestě a takto se opět dostáváme tam, odkud jsme přišli – na parkoviště P4 Lúčky. Tímto způsobem skončil první trekking v Nízkých Tatrách v mé horské kariéře. Cítím něco jako směs satisfakce a činorodosti. Mnohokrát jsem totiž pozoroval nejvyšší partie Nízkých Tater z Tater, toužíce taktéž na ně postavit svou nohu. Těší mě, že se to konečně podařilo, a to v tak krásných, přímo magických podmínkách. Na druhé straně si uvědomuji, že jsem dnes neobjevil „divokou“ stránku těchto hor. Ale nebojte se, i na to určitě přijde ten správný čas :D.
Datum výletu: 10. listopadu 2024
Statistiky výletu: 19 km; 1 500 metrů převýšení
Děkuji, že jste si našli čas na přečtení mého příspěvku! Pokud chcete být informováni o novém obsahu, zvu vás sledovat mě na Facebooku a Instagramu! Budu vděčný za každý lajk, komentář a sdílení. Pokud považujete můj obsah za hodnotný a chcete mě podpořit, zvu vás pozvat mě na virtuální kávu na buycoffee.to.
